Milovat své děti je trestné, bít je lepší?

Omlouvám se za sarkasmus v titulku, ale nemohu si pomoct. Události z této oblasti, které se odehrávají v Evropě, u nás a v mém okolí mi zvedají adrenalin. Vstřebat některé paradoxy považuji za nemožné a apatie není můj styl. Někde se toleruje domácí násilí na dětech a někde se tvrdě trestá za krásnou otcovskou lásku. Systéme styď se, nefunguješ!

Všichni vnímají tragédii české maminky, která bojuje o své děti s norskými úřady. Jasně, jde o mezinárodní záležitost, která je politicky a mediálně zajímavá. Dva případy z našich luk a hájů mi ale přijdou ještě drsnější.

Kauza 1: článek / článek Přehnaná iniciativa a fantazie logopedky vyústila v sebevraždu nařknutého otce (R.I.P.). To je skutečně za hranicí a nechápu zde hned několik věcí. Systém přesně neznám a s trochou empatie chápu rozhodnutí logopedky, celou věc nějak řešit. Mohla to skutečně myslet dobře, ač se evidentně pletla do něčeho, co není v její kompetenci. Naprosto šílené už ale je, jak může sociálka zabavit děti na základě hlášení někoho, kdo na podobný úsudek nemá vzdělání ani právo a navíc dítě viděl ten den prvně. Nekonzultovat věc s okolím, neposlat dítě nejprve na vyšetření k lékaři a psychologovi – zkrátka získat opravdu odborný názor. Vždyť tohle není odebrání hračky psovi, tady jde o rodinu, o city, o lásku, o život. Řídící mechanismus by zde měl být totálně jasný, propracovaný, opatrný a hlavně nezvratný, aby si ho nemohla každá úřednice vyložit podle své aktuální nálady.

Kauza 2:
Kvalitní základní škola, učitelský sbor, děti. Jeden chlapeček chodí do školy pravidelně s modřinami. Na rozdíl od kauzy 1 vídají učitelé dítě denně a dlouhodobě se mají možnost přesvědčit, že si na něm někdo doma chladí žáhu. Nejde tedy o nahodilý názor jedince, ale o pohled pedagogicky vzdělaného kolektivu. Jdou ale dle vyhlášky, která údajně praví, že musí nejprve pozvat do školy rodiče = paráda! Matka „kupodivu“ vše popře a odchází. Světe div se, chlapeček dostane doma „za odměnu“ ještě jednu nakládačku a až poté se má volat sociálka.

Nepřijde vám příměr těchto dvou případů naprosto šílený?

Jakoby nestačili problémy s islámem, ještě se budeme bát milovat vlastní děti.
Své malé dcerky pusinkuji denně, koupu je, mazlíme se. Protože je prostě otcovsky miluju a dávám jim to najevo. Vždyť je to proboha normální, krásné a je to moje rodičovská povinnost.
Člověk aby se bál, milovat své děti! Kde to žijeme? 

Pak se ještě dozvím, že v Anglii holčička českých rodičů ve školce cucala panence hlavu a ti se o ni již roky soudí, vídají ji 2x do roka a mají ji angličtí pěstouni. článek 
Ať žije obchod s dětmi v podání civilizovaného světa.

Vyzývám tímto všechny zdravě milující otce: Pusinkujte a hlaďte své děti. Koupejte je, objímejte je a dávejte jim najevo lásku (pochopitelně úměrně jejich věku). Vždyť malinké jsou jenom jednou a nikdo z nás nemá něco, co by pro něho znamenalo víc.

Pokud z nich mají jednou být také milující rodiče, nemohou žít v prostředí, kde se nedávají najevo city a láska. Kde jinde než doma v rodině by se měly tyhle 2 věci objevovat.