Pokud v příslušné situaci začnete přemýšlet o tom zda mám nebo nemám, tak jen hledáte výmluvu (zdůvodnění) proč zůstat bokem. Zeptejte se kohokoliv, kdo v podobné situaci byl, a každý Vám odpoví, že na podobné úvahy není čas. To, zda jsme "hrdina" nebo "srab" je prostě zakódované v každém z nás.

Děkuji Vám za názor. Já jsem ale nikde nenapsal, že se budu rozmýšlet. Jistě je to o emočním rozhodnutí a souhlasím, že to má každý v sobě.Jsem ale přesvědčen, že to v sobě každý objeví až v danou chvíli, nemůže to vědět předem.

Naopak si myslím, že ten, kdo dělá hrdinu, tak nakonec ztuhne a zůstane stát.

Já zde ovšem pouze polemizuji nad tím, co je vlastně kdy rozumné a co správné.

Svědkem první krvavé dopravní nehody, při které zemřeli 3 lidé, jsem byl, když mi bylo 11 let. Takže já jsem opravdu nevěděl, co mám dělat. Takže jsem tam jenom tak stál a díval se. Společně se mnou tam stálo několik desítek dospělých. Ani jeden z nich nehnul ani prstem. Přitom nic nehořelo. Lidé mezi sebou pouze nezúčastněně diskutovali, zda někdo z těch tří ještě žije.

Někdo teda alespoň zavolal sanitku, která přijela asi za 15 minut.

Od té doby se tedy vždycky snažím alespoň zjistit, zda mohu něco udělat. Dlužno říct, že se situace snad o něco málo zlepšila, že lidé jsou víc informovaní. Protože u těch pozdějších nehod, ke kterým jsem se nachomýtl, už byl vždy alespoň jeden člověk, který dělal, co bylo třeba. Takže doufám, že je to pozitivní trend a bude to tak i nadále. Doufám, že se nikdy nedostaneme do situace jako v některých nejmenovaných východních zemích, kde lidé těžce zraněného člověka klidně překračují...

Moc dobře napsané Vystihl jste přesně moje pocity.

..naprostý souhlas....a z hlediska otázky...jestli to člověk "dá"...nebo "nedá"....si myslím...že to každý zjistí až tehdy ..kdy k tomu dojde...to se nacvičit nedá....