Co je po happy endu?

Snad každý film končí happy endem, není to divné? Jak můžete označit něco za štastný konec? Co je tím štastným koncem? Že by svatba? Nebo stačí, když se dva hlavní hrdinové na konci filmu obejmou a veškeré nedorozumění se vysvětlí?  Stačí, když na konci příběhu zůstanete na živu?

Mám dojem, že se proti mně spikl celý filmový průmysl. Popravdě nejenom on. Snad každé malé holčičce čtou před spaním o Šípkové Růžence, Sněhurce a dalších krasavicích, které zachrání ten nejhezčí, nejchytřejší, nejmilejší, nejbohatší princ na bílém koni, zažijí tu nejpohádkovější svatbu a štastně žijí s kupou dětí na úžasném zámečku! A tak se srdíčka malých děvčátek připravují na toho pana úžasného, no a ten první princ Vás ve školce tak maximálně tahá za vlasy a podráží Vám nohy!

A co muži? Těm se přeci taky četly pohádky, nebo ne? Mám pocit, že většině jiné než nám a proto se nám smějí, když pláčeme u přeslazeného dojáku (někteří pánové sami zatlačují slzičky). No a my si zase ťukáme na čelo, když napnutě sledují něco jako „rychle a zběsile“!

První film, který mě rozplakal, byl Terminátor 2, kdy Arnold jakožto velký a hodný terminátor byl spouštěn do roztavené oceli. Proto možná nemám velké pochopení pro ty dojáky, které se točí, ale přeci jenom jsem žena a tak u Hříšnýho tance jsem se držela, aby mi slzička neukápla. Takže i já jsem romantická duše, která ráda dostává květiny, neumí příjmat poklony a je tak trochu realistka. (Kdyby mi chtěl někdo poslat květiny, tak zbožňuji slunečnice, gerbery a kopretiny J)

Jak dlouho těm pohádkám budeme věřit? Některé dlouho! A díky nim se točí ty strašlivé německé (americké)romantické filmy, u kterých po deseti minutách 100% víte, jak skončí a u kterých naše mamky koukají se slzou v oku.  Ty filmy jsou k smíchu, ale věřím, že je některé ženy potřebují vidět, aby na chvilku unikli ze své šedivé reality.

Každá z nás touží zažít tu Hollywoodskou lásku, která skončí tím pověstným happy endem. Zažila jsem několik chvil, kterým jen chyběla romantická hudba, televizí štáb a při shlédnutí  tohoto okamžiku na plátně kin bych té hrdince možná na chvilku záviděla.  Přiznejme si, že většinou těm hrdinkám závidíme! Závidíme jak tý Popelce, tak i Pretty Woman a všem ostatním.  Možná nám jen nedošlo, že jsme prožily stejný romantický příběh a chceme další anebo něco víc. Ano možná jsme až moc náročné, ale Růženka přeci byla štastná až do svého skonání! Jenže život není pohádka, ale můžeme udělat maximum proto, abychom těmi princeznami byli.

I já jakožto pesimistická realistka v koutku duše doufám, že přijede ten princ na bílém koni, kterého mi slibovali. Vlastně to vůbec nemusí být princ, stačí, když to bude normální chlap, který se mnou třeba vyleze na Petřín a na jeho vrcholku mě obejme a já se budu cítit v jeho náruči právě jako ta princezna … vše pak bude vypadat hezčí…  Jenže mě ty růžový brýle nějak vždycky spanou dřív než by měli. Možná ještě žádný nebyl tím s kým bych měla zažít ten svůj pohádkový Happy end.

Před osmi lety jsem se šíleně, jako 15letá dívka zachraňující dům své kamarádky před i po velkých povodních, zamilovala do vojáka. Měl to být jen krásný románek, vojáček odjel, ale celých sedm let jsme si občas zavolali a napsali. Stali se z nás dobří přátelé, kteří rádi vzpomínali na náš románek. No a co se nedávno nestalo? Ano dali jsme to dohromady, všechno vypadalo nadějně a já každý pátek za ním jezdila přes 300 kilometrů, utekla jsem z hluku velkoměsta do malé vesničky, kde lišky dávají dobrou noc a tam na mě čekal někdo, kdo mě zná a má mě rád. Že by happy end? Bohužel ne. Sice už to nebyla, tak bouřlivá láska jako když mi bylo náct, ale byla jsem spokojená a po několika měsících jsme se rozhodli, že spolu budeme žít. Jeho přednosti, kterých jsem si vážila se ve společném soužití změnili v zápory. Už nežijeme spolu, ale vedle sebe a nevíme, kde se stala ta chyba.

Po happy endu následuje společný život a ten už tak růžový nebývá a Vy vzpomínáte na ten začátek. Vlastně happy end není koncem jen krásným začátkem. Snad právě proto končí pohádky i filmy happy endem.