Moje dobrovolnická práce v uprchlických táborech v Srbsku

Nedávno jsem se vrátil jako dobrovolník již ze své sedmé mise z Balkánu, kam nepravidelně již rok a půl vyrážím.
Na vlastní oči jsem viděl cca 100 000 uprchlíků a imigrantů, s desítkami, možná stovkami z nich mluvil a strávil jsem s nimi společně stovky hodin, ať už na cestě, při humanitární pomoci v terénu, nebo uprchlických táborech.
Situace je tentokrát jiná, než v minulosti a potřeby lidí uvíznutých v Srbsku se zvolna proměňují z humanitárních (oblečení, jídlo), v potřeby psychociální. Lidé jsou v depresi z nicnedělání a z nulového posunu jejich snahy dostat do zemí, kde by mohli kromě přežívání třeba i žít. 

Nedokážu posoudit na kolik se Srbsko snaží, jejich základní potřeby chabě zajišťuje, nicméně dál už s nimi vůbec nepracuje a pár desítek dobrovolníků rozhodně nemá sílu měnit celkovou situaci uprchlíků.
My, Češi pracující pod Czech teamem, přesněji řečeno spolkem ''Pomáháme lidem na útěku'' jsme zodpovědni za distribuci hygienických, drogistických potřeb a a rovněž distribuujeme čistící a uklízecí prostředky. Nic z toho by bez nás uprchlíci nejspíš vůbec nedostávali, nebo jen v absolutně nedostatečném počtu.

Navíc jsme zřídili prádelnu, myslím o osmi pračkách, kam si chodí uprchlíci '¨objednaní'' na určitý čas prát a také jsme nově zřídili pro tyto lidi anglickojazyčnou knihovnu a také tři roštová ohniště venku v táboře Principovac.
Rovněž si ve svém volném čase, (máme směny- noční nebo denní, takže po nich či před nimi), chodíme vyplňovat volný čas dětí i dospělých. Dětem stačí cokoli, stačí že si vás mohou osedlat jako koně, (velmi oblíbená kratochvíle), dospělí potom uvítají společenské hry, sport a především vyprávění. Oni jsou momentálně nikdo, nikoho nezajímají ani oni samotní, osud jejich rodin, jejich minulost, ani jejich budoucnost. Sociální izolace této ráže je opravdu pro nás v ČR neuchopitelná.

Praxe je taková, že muži bydlí ve velkokapacitních stanech, někde s nimi bydlí i celé rodiny, ty ovšem v těchto dvou táborech, (Principovac, Adasevci), bydlí v bývalém motorestu a rekreačním zařízení pro armádu, či policii. Protože objekty byly nějaký čas nevyužívané a navíc se nachází z našeho pohledu chudém Srbsku, jejich stav je takový jaký je. V jednom pokoji o nějakých 25 metrech čtverečních bydlí 2-3 rodiny, tedy něco mezi šesti až řekněme třinácti, patnácti lidmi. Kdo nezažil, nedokáže si představit, co to znamená...

Žiletková železná opona na sever, tedy na západ: Pravda je taková, že část mužů, podle mě asi 1/4 se v nějakých intervalech pokouší překročit hranice do Maďarska a velmi malé části z nich se to i úspěšně podaří. Zbytek je v této zemi lovnou zvěří, která je obvykle odchycena, následně za tento přestupek, (ano, podle evropského práva, je nelegální překročení hranice přestupek), těžce zbita, okradena a někdy i svlečena do naha a vrácena do Srbska.
Nicméně to jsou muži, sólisté. Za bariérou, kterou proti válečným uprchlíkům, v podstatě v nesouladu s legislativou, část zemí postavila, zůstávají rodiny s dětmi, ženy s dětmi a mnoho děti, které cestují z různých příčin samy.

Posuďte tak sami o jakou ochranu před terorismem asi jde, když zabrání v cestě těm, kteří skutečně prchají před islamisty a naopak eventuálnímu teroristovi, který má jistě na úplatky policii a pašerákům, (součinnost obou ''složek'' je na Balkáně častá), peníze je tento přechod na západ umožněn.
Bariéra tak přímo pouze dopadá na oběti teroru, ale jeho pachatele nepostihuje. Ohledně bezpečnosti Evropy by bylo nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, protáhnout všechny tyto lidi azylovým řízením, jehož součástí je i bezpečnostní screening, rozhodnout kdo má na azyl nárok, zjistit kdo nemá a kdo je bezpečnostním rizikem a ty deportovat. Tento status quo je nic neřešící časovanou bombou. Jen zde je cca 1500 frustrovaných lidí, kteří, stejně jako každá jiná takto sociálně drcená skupina, by eventuálně pokud by se ocitli pod cílenou pozorností verbířů IS, mnohem snadněji radikalizovatelní, než titíž lidé se statusem žadatele o azyl, v probíhajícím procesu integrace v některé s jejich cílových zemí.

Jistě můžeme se nad tím ošívat, nicméně ti lidé už stejně v Evropě jsou a proto je lepší je kontrolovaně integrovat, než je nechávat anonymně propadat zoufalství na Balkáně.
V této souvislosti nejde zmínit, že ČR se odmítá cíleně podílet na naplňování uprchlických kvót a celou zimu měla a stále má zhruba 1500 volných míst v našich zařízeních pro uprchlíky...

Závěrem několik odkazů:
1. Poděkování dárcům, kteří poslali materiální i finanční pomoc, konkrétně: Zdeněk Řípa Jan Babický Martin DaňkovskýIrena Klementová a další..
2. Poděkování kolegům za jejich práci pro lidi v nouzi:Ivan Hobža Hoxha Martina Bekrová Maja Lalala Marie-Anna Matyásková Jirka Bubajz Duben Julia Krskova Radka ValováMilan Votypka Lix Van Peťa Vohralíková a další :)
3. Kontakt pokud by se chtěl někdo aktivně připojit k pomoci uprchlíkům: [e-mail]
4. Možnost finanční pomocí na transparentním účtu zde:https://www.fio.cz/ib2/transparent?a=2200931968

Autentické fotky jsou velmi důležité, aby si každý mohl udělat obrázek o uprchlících a jejich současné situaci co nejkomplexnější.
Pomoc v lidem v nouzi je základním atributem lidství. Díky všem mým spoluobčanům, kteří tuto filozofii chápou.
Krásný den