Slyšel jsem, že když od někoho dostaneme kytku, tak té kytce se daří tak, jak se daří tomu člověku. Kytka to cítí na dálku. A předpokládám, že se jí daří také tak, jak se o ni staráme.
Jednou jsme si s první láskou koupili bonsaj, pojmenovali jsme ho „Naše láska“. O kytkách jsem toho tenkrát věděl stejně málo jako o lásce. Když jsem náš milý bonsaj přesazoval do většího květináče a dával mu lepší hlínu, osprchoval jsem mu kořínky, abych ho očistil od té staré a vyčerpané hlíny … nevydržel to. Stejně jako první láska nevydržela očistec se mnou. Ale byla trpělivá.
To už je dávno. Dnes už to s kytkami a s láskou umím o něco líp.
Jedna kytka v naší domácnosti byla ve velmi zuboženém stavu. Původně měla dva kmeny, pak ten jeden (pravděpodobně) děti zlomily, ten druhý se zdeformoval, jak se kytka natahovala ke světlu. Listy měla polámané. Jestli tahle kytka ztělesňuje něčí lásku, tak ta láska už hodně dlouho umírá. To už ani není láska, to je spíš naděje na lásku. Na konci toho jediného kmenu je svazek listů, který se natahuje za sluncem. Vyhodím ji, přeci se na tohle nebudeme koukat. Zeptal jsem se manželky, jestli s tím souhlasí. Souhlasila.
Zabijte kytku jenom tak. Nechtělo se mi do toho. Nejdřív jsem kytku přestal zalívat. Jak jí asi bylo, když kytka vedle dostávala a tahle ne? A dnes jsem si řekl, že to ukončíme. Odnesl jsem jí ven, že ji vysypu z květináče a někam vyhodím.
Kam?
Do popelnice? To je jako hodit do popelnice mrtvolku dítěte. Nebo spíš ještě živé dítě. Na kompost? Skoro totéž. Je zubožená, ale žije. Odkud ji vlastně máme? Těžko říct. Kytek tohoto druhu jsme měli několik. S některými se přistěhovala manželka a některé jsem měl já. Ano, měl jsem jednu takovou, od jedné ženy … jestli se jí daří jako té kytce, tak teď leží na smrtelné posteli.
Jak tomu mám rozumět?
Nedávno jsem si na ni vzpomněl a stálo to za to! Teď není vhodný čas, komplikovat si život nějakými bývalými láskami, které jsem si zidealizoval. Jenže co když se jí opravdu vede špatně. Co když mne volá? Anebo nevolá, pouze se jí vede špatně a kytka to cítí. Kontaktovat bývalou lásku je zakázané. Je to třaskavina v rukách dítěte a ničí to vztah se současnou láskou. Je to zkouška? Jestli odolám ji kontaktovat. Je to znamení, že s ní mám nevypořádané dluhy? Přeci za ní nepojedu a neřeknu, jí, že jí miluju za její vznešenost, za to, že chtěla být dokonalá, ale jsem teď právě tak nějak ženatý. To by manželka nemusela vydýchat.
Zabít nebo nechat žít?
I když ji nechám žít, nikdy z ní nebude hezká kytka. Mám na ni koukat a připomínat si pokažený anebo zbytečný vztah?
Ale je vidět, že žít chce. Co když mne potřebuje? Co když ta kytka je opravdu ztělesněním té nejčistší lásky? Lásky, která vytrvá. Co když na mne myslí každý den a modlí se za mne, jak slíbila? A co když se jí nedaří dobře?
Dám jí šanci. Člověk nemusí zabíjet všechny lásky kvůli manželce jenom proto, aby je zabil a nebyl myšlenkově anebo tělesně nevěrný, aby se nepošpinil. Zakážu si lásku k ní jako k ženě, nechci oživovat vztah k ní a vstupovat do stejné řeky. Ona je přeci i člověk. Milující, trpící, hledající. Co když mne potřebuje?
Vzal jsem nůž a ten žijící svazek listů, co se natahuje za sluncem, jsem uřízl od toho zuboženého spodku s kořeny. Pak jsem požádal duši kytky, aby přešla do toho žijícího a všechno nečisté ze vztahu s tou ženou, aby přešlo do toho zuboženého kmínku, který jsem ponechal zemi ke shnití. (Magická vložka pro mladé čarodějky :-) To žijící jsem zasadil do vody a později do hlíny.
Kytka žije!
Kytky jsou jako člověk, potřebují slunce a vodu. Slunce posílá na zemi světlo pravdy a energii. Voda očišťuje a dává život. Člověk potřebuje pravdu a čistotu.
Zase z ní bude krásná kytka. Napíšu jí. Že už někoho mám a že ho neopustím kvůli ní. Možná to je ten dluh, který vůči sobě máme. Rozešli jsme se a neřekli jsme si proč. Poslední její slova byla v duchu, já už takhle nemůžu. Zeptám se jí, jak se má. Jestli je v pohodě. Jestli nemá depresi a otlačená kolena od toho, jak klečí v kostele. Jestli nalezla světlo poznání a vodu života. Jestli mne potřebuje, tak jí pomůžu … jestli je na kolenou, podám jí ruku. Pomůžu jí vstát a pak ji nechám jít svojí cestou.
Doporučené čtení …
Změna - moje čtvrtá necenzurovaná kapitola knihy s Michalem Vieweghem Srdce domova
