Někdy mezi patnácti a dvaceti lety mého věku jsem začal projevovat svůj světonázor také oblečením. Dopadlo to tak, že jsem všechno barvil načerno.
Hadry barvou Duha, kožené a jiné věci nitro barvou. Ano, zašel jsem tak daleko, že jsem barvil i hnědé kožené boty, anebo jestli pamatujete boty "maratónky", původně modré jsem nastříkal načerno.
Černá je barva umělců … s odstupem času bych dodal, že barva depresivních umělců a barva smrti, ke které deprese směřuje.
Kdo má černé oblečení, od hlavy až k patě, ten jede v depresi až po uši.
Přibližně ve třiceti letech jsem se dostal z nejhoršího. Do svého šatníku jsem milostivě pustil barvy lesa. Hnědou a zelenou. Boty už nebyly černé, ale hnědé. Když se mi rozpadl černý kožený pásek, koupil jsem si hnědý. Trička hnědá a zelená. Přesto mám dodnes zásoby černých.
Dalších deset let jsem se pomalu učil užívat si života, deprese ustupovala a mezi oblečení prosakovaly další barvy. Oranžová, žlutá. Začínám vnímat všechny barvy světa a vychutnávat si jeho chutě a vůně. Svět není černobílý, svět hraje všemi barvami.
O víkendu s dětmi jsem si vyrobil tričko. Je žluté a je na něm nakreslená šťastná rodina. Oranžové slunce, zelená tráva, modrý mráček, duha se všemi barvami.
Už jsem z toho venku.
Trapné (spíš smutné) je jen to, že maminka z obrázku se mezitím odstěhovala. Moje deprese a negativizmus ji odrovnala, než jsem se stačil uzdravit k duhovým barvám. Bylo toho víc. I takový je život.
Někdy člověku štěstí unikne o fous.
Nebudu maminku gumovat, věřím, že časem potkám nějakou jinou ... spřízněnou duši.
Jak ji poznám?
Bude na sobě mít duhové tričko … :-)
Doporučené čtení … Proč se rozvádějí ženy s muži a ne muži se ženami
