Vražedné plány islamistů v Sýrii

Dnes se objevilo ve světových médiích, že samozvaný syrský prezident  Ahmad Šara, právě vydal ústavní listinu zaručující v Sýrii svobodu vyznání a práva žen.

Syrský prezident Ahmad Šara, alias Džúlání, bylo jeho dřívější jméno, když byl jedním z čelných bojovníků syrské odnože Al-Káidy a tak Spojené státy na něj vypsaly odměnu 10 milionů dolarů, za jeho zadržení a předání do USA.

Na konci minulého týdne došlo k masivnímu nájezdu islamistických bojovníků, kteří jsou spojeni s režimem „prezidenta“ Šara v Sýrii na alavity. Tyto hordy nájezdníků způsobily smrt několika set příslušníků alavitské menšiny v městě Latákije a ve vesnicích v jeho okolí. Zahraniční islamisté (a nevylučuji, že s nimi byla i řada syrských islamistů), již několik měsíců terorizují oblasti Sýrie s alavitským obyvatelstvem. Na konci minulého týdne přistoupili tedy radikální islamisté k masivnímu útoku, kterému se pochopitelně postavili se zbraní v ruce někteří místní obyvatelé. Výsledkem byla smrt nejméně 700 civilních obětí – alavitů, které islamisté berou jako odpadlíky od islámu.

Tedy středověkou mluvou řečeno, berou je jako kacíře. Ve středověku katolická církev kacíře také nesmlouvavě pronásledovala. Pokud nenarazila na sílu, na odpor, likvidovala prostřednictvím světské moci kacíře, což byli např. v Provence, v jižní Francii rozšíření tzv. kataři. Husitské hnutí v Čechách se dokázalo ubránit několika křižáckým výpravám, které by v případě úspěchu znamenaly vyhlazení významné, kacířské části českého národa. A podobně jsou na tom teď alavité v severozápadní Sýrii.

A na řadu mohou přijít také křesťané, kterých je v Sýrii, podobně jako alavitů, cca 10 % obyvatelstva. Novému režimu v Damašku jistě nedůvěřují ani drúzové, kterých žije v Sýrii 750 tisíc či jezídové, anebo další náboženské a národnostní minority. V mainstreamových médiích v Česku a v EU se objevují vesměs komentáře, jako by si alavité za svůj osud mohli sami. Že prý se může jednat „jen“ o mstu za to, že alavité podporovali bývalý režim otce a syna Asadů. Předchozí režim Bašára Asada byl nesporně diktaturou, konec konců jako naprostá většina režimů ve státech na Středním východě, ale vyznačoval se náboženskou tolerancí. Ve výkonu státní moci, ale třeba také pozice v syrské armádě, měli vedle sunnitů také příslušníci náboženských menšin. Tedy alavité, drúzové a křesťané. Zdá se, že přes všechny deklarace, které současný režim vládnoucí z Damašku a pokoušející se pod svou moc dostat fragmentované části Sýrie, není schopen uvažovat jinak nežli militantní síla....

Hezká slova o náboženské toleranci jsou jen islamistický klam. Lovy na alavity, případně na další Syřany jiného, nežli sunnitského vyznání, svědčí o tom, že v čele Sýrie se ocitli nenapravitelní islamisté. A pokud situace na severozápadě Sýrie vedla dokonce ke společnému postupu USA a Ruska v Radě bezpečnosti, je potřeba vnímat tuto věc velmi vážně.

Měl jsem možnost, jako jeden z mála českých politiků v roce 2008 navštívit Sýrii a viděl jsem, jak Asadův režim přes všechny výhrady, které k němu je možné mít, byl nábožensky zcela tolerantní. Rozhodující silou ve správě země byli konec konců i tehdy sunnitští Arabové, kteří tvořili největší část vládnoucí strany Baas.Ale byli to lidé uvažující sekulárně....