Vládní strany se pokusí zavřít kauzu bitcoiny, jak a čím?

Jednak se budou snažit zamlžovat, danou problematiku překrucovat a spoléhat na to, že běžní občané této problematice nerozumí.

A za další, budou mj. rozvíjet hrozbu údajného ruského nebezpečí, které prý spočívá v politice opozičních stran, ať už se jedná o hnutí ANO či SPD.

Samozřejmě, že bude také silně zneužita protikomunistická karta, neadekvátní současné síle komunistů.

Dne 27. června si připomeneme půlkulaté, 75. výročí popravy Milady Horákové. Jednalo se nesporně o jeden z nejodpornějších teroristických činů bývalého komunistického režimu. Všechny rozsudky, které byly vyneseny soudem v procesu s M. Horákovou a dalšími obžalovanými, byly vyneseny na základě vykonstruovaných obvinění a měly politické pozadí. Nerozhodl o nich ve skutečnosti soud, který byl v té době jen prodlouženou rukou totalitní moci, ale byly jenom přikrytím předchozího politického rozhodnutí vedení komunistické strany.

M. Horáková byla názorově socialistkou, což stojí za připomenutí zj. pánům z české pravice, vládním činitelům, v čele s premiérem Fialou a provládním publicistům. Názorově s českou pravicí neměla nic společné. Byla jako reformní socialistka především političkou, která hledala konsenzus. A proto jednala s každým, s pravicí i s komunisty. To je důvod, proč byla v 30. letech tak úspěšná v administrativně pražského Magistrátu v sociální oblasti. Ve 20. a 30. letech stáli v čele hlavního města republiky dva národně socialističtí (ČSNS) primátoři. Nejprve to byl po dobu 15 let Karel Baxa a poté až do konce První čs. republiky, Petr Zenkl. Zejména k P.Zenklovi, pozdějšímu místopředsedovi vlády a předsedovi ČSNS, měla M. Horáková politicky velmi blízko.

Jako velmi mladá M. Horáková vstoupila do Čs. strany socialistické. Tedy nikoliv do národně sociální strany (jak se někdy chybně uvádí), která existovala v letech 1897 až 1918. Ta se na březnovém sjezdu v roce 1918, na němž strana přijala radikální socialistický program, přejmenovala na Československou stranu socialistickou. Byla tak socialistickou, ale nemarxistickou stranou. V závěru 20. let byla tato strana přejmenována na Československou stranu národně socialistickou (ČSNS). A nejvýznamnější osobností této strany byl v té době její místopředseda a ministr zahraničních věcí Československa Edvard Beneš. S tímto názvem ČSNS vydržela strana až do října 1938, kdy ukončila v době Druhé čs. republiky svou činnost. Větší část jejích členů odešla do Strany národní jednoty a menší, levicovější část, do Strany práce. Do Strany práce přešla také většina sociálních demokratů. Politická elita republiky se tak snažila zjednodušit politický systém státu, omezit intenzívní stranictví, které přispělo k pádu První republiky.

Milada Horáková pracovala po celá 30. léta na Magistrátu Prahy v sociální oblasti. Měla na starosti nadace a oblast péče o matku a dítě. Její politickou mentorkou byla národně socialistická senátorka Františka Plamínková, dnes bohužel téměř zapomenutá, která byla první předsedkyní Čs. rady žen. Plamínková byla první naší političkou, která se vážně zabývala v českých poměrech všestrannou emancipací žen. M. Horáková velmi úzce spolupracovala také s Petrem Zenklem, který v 30. letech působil v pražské městské radě, právě v oblasti sociální. A od roku 1935 byl primátorem Prahy až prakticky do zahájení německé okupace.

Za II. světové války se M. Horáková podílela na práci významné odbojové organizace, Petičního výboru Věrni zůstaneme. Podílela se v odbojové organizaci zj. na zpracování nového programu socialistického charakteru „Za nový stát“. V tomto programu převážně sociálně demokratičtí a národně socialističtí odbojáři vyjádřili svou představu o budoucí podobě obnoveného Československého státu. Jako státu především sociálně spravedlivého, který se měl rozvíjet poněkud jiným směrem nežli První čs. republika.

V roce 1945 po ustavení Ústavodárného národního shromáždění se M. Horáková stala jeho členkou – poslankyní za ČSNS. Poslankyní byla i po volbách do Národního shromáždění, jež se uskutečnily v květnu 1946. Národní socialisté se v těchto volbách stali druhou nejsilnější stranou ve státě po komunistech. A stali se jejich hlavním politickým rivalem.

Bohužel, velká část vysokých funkcionářů ČSNS vůbec nepochopila změnu politiky KSČ, ke které došlo v průběhu podzimu roku 1947. Do té doby hrál J. Stalin v Evropě vyšší hru. Předpokládal, že může parlamentní cestou, tedy prostřednictvím voleb, získat přes tamní komunistické strany, rozhodující politický vliv ve dvou významných zemích západní a jižní Evropy - ve Francii a Itálii. To se však nepodařilo a Sověti se tak rozhodli „konsolidovat“ svojí pozici ve střední a východní Evropě. A tak čeští komunisté přitvrdili. Měli ve svých rukou rozhodující silová ministerstva, zj. ministerstvo vnitra, ale také Státní bezpečnost. Měli ze všech stran nesrovnatelně nejsilnější vlastní tisk. Zaujímali klíčové pozice v jednotném odborovém hnutí a v jiných masových společenských organizacích. Byli tak skvěle připraveni na politický střet s nekomunistickými stranami, který nastal v únoru 1948.

Měli v nekomunistických stranách, a to včetně strany národních socialistů, početné páté kolony. Věděli přesně, co se ve vedení těchto stran děje. Je zajímavé, že se dodnes neví, kdo byl hlavním informátorem komunistů přímo z předsednictva Národně socialistické strany. Provést puč za takovýchto podmínek bylo proto pro komunisty celkem snadné.

Po únoru 1948, vlastně již během pěti únorových dnů převratu, se šestisettisícová Národně socialistická strana prakticky rozpadla. Její ústřední sekretariát obsadily komunistické lidové milice. Funkcionáři ČSNS na všech stupních byli perzekuováni Akčními výbory Národní fronty. Vedoucí činitelé této strany byli nuceni většinou ihned po únoru odcházet do exilu.

Milada Horáková se rozhodla pro jiný postup. Byla jedním z mála poslanců Národního shromáždění, kteří po únoru 1948 rezignovali na poslanecký mandát. Nechtěla být po únoru stafáží, „demokratickou kulisou“ vznikajícího totalitního režimu. Na rozdíl od jiných, stejně exponovaných národních socialistů, neodešla ani do exilu. V roce 1948 to byli především sovětští poradci, kdo vytipoval M. Horákovou, jako hlavní osobu ve vykonstruované protivládní skupině (opírám se v tomto tvrzení o svědectví řady národních socialistů, vč. bývalého poslance A. Vandrovce, kteří mně toto před léty sdělovali). Prostě, sovětští poradci a jejich čeští pomahači z STB si cynicky povšimli, že M. Horáková bude bránit První republiku, prezidenty Masaryka, Beneše a bude vycházet při své obhajobě ze zásady „Pravda vítězí“. Původně do čela údajné protistátní skupiny, Sověty vytipovaný JUDr. J. Nestával, byl velmi tvrdý advokát. Nestával se dokázal vysekat z obtížně situace, kde mu hrozil za války reálně trest smrti i před nacistickým soudem. A jako advokát by zcela nepochybně použil všech možností pro svou obhajobu, zj. když by věděl, že mu jde o život.

Zmanipulovaný politický proces měl zastrašit masy bývalého členstva Národně socialistické strany. Samozřejmě měl zastrašit i další nekomunisty, kteří by se snad snažili o organizovaný odpor proti tehdejšímu režimu. A byl pochopitelně také vzkazem exilovým politikům, zejména pak P. Zenklovi, nejvýznamnější politické osobnosti čs. exilu.

Nelítostně fungující Státní bezpečnost měla tehdy již pod kontrolou celou společnost a dokázala infiltrovat prakticky všechny odbojové skupiny. V důsledku toho, jakákoliv odbojová činnost uvnitř státu prakticky neměla žádný efekt. Dříve nebo později tito lidé skončili v kriminále. Do tohoto soukolí se dostala Milada Horáková, nesmírně čestná a vzdělaná žena, která žila ideály Masaryka a Beneše, jež samozřejmě v nově změněných poměrech po únoru 1948 nebylo možné prosazovat.

A kdo jsou političtí dědicové M Horákové?

Rozhodně to nejsou pravičáci typu Fialy, Rakušana, Výborného či Hřiba. Ti všichni a jejich reakční souputníci budou mít jistě, tak jako v předchozích sezónách, snahu si přivlastnit osobnost socialistky M. Horákové. Ještě před 10 a 15 lety to bylo prakticky nemožné. Ale čas plyne a chybí zde silná strana reformně-socialistického zaměření, která by připomínala pánům z české pravice, kde je jejich místo.

Vrátím se nyní o 16 let zpět. Na základě vlastní zkušeností mohu s klidem říci, že úctu, kterou dnes česká pravice prokazuje M. Horákové, je třeba brát ze strany pravice jako zcela účelovou věc. Před 16 lety jsem se zúčastnil, jako tehdejší předseda ČSSD, odhalení nového pomníku M.Horákové, na Pankráckém náměstí. Tehdy tuto akci zorganizovali národní socialisté a já jsem tam jako jimi pozvaný host vystupoval s projevem, coby tehdejší předseda sociální demokracie. Žádného pravičáka jsem ale na této akci neviděl. A chci připomenout, že nebýt sociální demokracie, tak by pomník Milady Horákové na Pankráci zřejmě neexistoval dodnes. Sociální demokracie tehdy věnovala na zřízení pomníku M. Horákové 150 tisíc korun. Já sám jsem daroval na tento účel deset tisíc korun. A zejména se mi podařilo zajistit jako hlavního sponzora pomníku obdivovatele M.Horákové, mého osobního přítele z Vídně, člena rakouské SPÖ a tehdejšího poradce sociálně demokratického primátora Vídně Häupla, Eduarda Haranta. Edie Harant přispěl do sbírky na pomník částkou 50 tisíc eur. Jak mi tehdy sdělil hlavní organizátor sbírky MUDr. Bohdan Babinec, národní socialisté oslovili v té době s žádostí o finanční dary mnoho subjektů, a to i pravicových stran. Ale od pravicových stran a pravicových politiků byla odezva minimální, neboť jejich finanční dary se limitně blížily nule. Je dobré si tuto skutečnost připomenout, neboť lze očekávat, že česká pravice, ti různí Vystrčilové, Růžičkové, Fialové a další, spustí v těchto dnech slovní pyrotechniku antikomunistického ohňostroje a budou se snažit přisvojit si politický odkaz Milady Horákové. Tyto lidi – politikáře – zajímá na životě této velké ženy jen její tragická smrt, tragický osud jí samotné v naprosto vykonstruovaném politickém procesu. A o její život a dílo se vůbec nezajímají.