Uvědomuje si český premiér důsledky svých vyjádření?

Premiér i prezident Česka unisono hovoří o potřebě navýšení vojenských výdajů až na 3% HDP během několika málo let.

V mainstreamových médiích (Právo) se již objevilo např. vyjádření jednoho z vládě blízkých ekonomů D. Münicha, jak si to vlastně hoši představují. Myslím, že základní schéma, které vládní ekonom Münich prezentoval, bude papouškovat i premiér Fiala a další vládní činitelé.

Tak za prvé prý „Česko si v době zvýšeného ohrožení v zájmu bezpečnosti může a musí dovolit dočasně zvýšit zadlužení“. Tak tedy těch zhruba čtvrt bilionu korun, které každoročně za této vlády tvoří schodek státního rozpočtu, může být ještě vyšší (!). A už vůbec jim nevadí, že naše děti a vnoučata budou tuto rozmařilost platit za nás.

Za druhé: „To znamená plošné škrty ve všech státních výdajích s výjimkou školství, vědy a obrany“. Tedy jinak řečeno, také ve zdravotnictví, v penzích důchodců, sociální politice, prostě úplně ve všem.

A za třetí, což je prý politicky nejméně populární (jako kdyby ty první dva kroky byly vděčným českým publikem aplaudovány) „zvednout část daní“. Sáhnout by se prý dalo i na daň z příjmů, na daň z nemovitosti a také by se měly omezit daňové výjimky. Provládní ekonom jistě neřekne, že by se měly zvýšit daně velkým firmám oligopolního charakteru, tak, jak to udělali např. na Slovensku. Bohužel. A zavést účinnou daňovou progresi u nejvyšších osobních příjmů.

Münich ovšem takto neuvažuje a předznamenává tím, jak asi bude uvažovat současná vládní garnitura. Po zrušení tzv. superhrubé mzdy prý podle Münicha efektivní zdanění většiny zaměstnanců kleslo z 20,1 % na 15%. Takže podle Münicha je možné teď zaměstnance pěkně obrat a to stejné udělat u daně z nemovitostí. Tedy, ani slovo slitování se zaměstnanci, kteří v souhrnu let 2022 a 2023 zažili inflaci v souhrnu obou let cca 30 %. Münich není žádný dobráček, daňová podpora hypoték podle něj „stojí ročně více než 10 miliard a ve zvyšování dostupnosti bydlení nepomáhá“. Na rozdíl od Münicha si myslím, že pořízení jednoho bytu u každého daňového poplatníka se státem daňově podpořenou hypotékou je naprosto správné. Stát by ovšem měl umožnit, aby byly stavěny levné komunální byty, podobně jak je tomu v Západní Evropě, a to zejména prostřednictvím neziskových společností na bydlení. Tak, aby zátěž pro státní rozpočet v této souvislosti byla co nejnižší. Převzetím např. britského systému financování výstavby komunální bytů toho lze docílit. Komunální byty jsou ovšem určeny pro jiný segment, spíše středněpříjmových a nízkopříjmových skupin českého obyvatelstva, než ke kterým cílí hypoteční financování. Představa, že daňové úlevy u hypoték využívají multimilionáři či miliardáři, jak o tom zřejmě uvažuje Münich a další, je ovšem lichá. Už samo o sobě hypoteční financování pro středně příjmovou rodinu, která se zavázala na 20 či dokonce 30 let k hypotečním splátkám bance, představuje obrovskou osobní finanční zátěž. A stát by to měl respektovat.

Před válkou na Ukrajině vydávaly evropské státy NATO na svou obranu cca 200 miliard eur. To je obří částka. Francie či Británie vydávaly na svou obranu tehdy zhruba tolik jako Rusko. Dnes pochopitelně vydává Rusko na vojenské výdaje 100 až 150 miliard dolarů ze svého státního rozpočtu. Je to jistě nemalá částka, ale evropské státy NATO, jak si dovoluji odhadnout, vydávají nyní na svou obranu nejméně dvojnásobek toho, co vydává Rusko. Otázka tedy zní, zda tyto peníze vydávají vždy účelně. Zda nekupují často zbrojní šrot pro radost zbrojařským firmám. A zda zbraně a zbraňové systémy, dodávané vojenskoprůmyslovým komplexem evropských států, nejsou silně předražené. Na tyto otázky je třeba odpovědět dříve, nežli se asociální vlády vrhnou na orubávání potřebných výdajů na veřejné služby a tedy na devastaci sociálního státu.

V repertoáru vládních a provládních ekonomů toho je jistě více (tedy myslím více blbostí), než která uvedl ve svých vyjádřeních docent Münich, jak je zvěčnilo na stránkách Právo.

V případě uzavření míru na Ukrajině a v případě, že Trumpovy Spojené státy se budou snažit o dohodu s oběma východními jadernými supervelmocemi – tedy Čínou a Ruskem – na snížení vojenských výdajů tak, jak se o tom před pár týdny zmínil prezident Trump. Pak bude zbytečné a vlastně nemožné, aby Evropa zbrojila a vytvořila tak ve vztahu k Rusku novou zbrojní disparitu. Tyto úvahy a probíhající geopolitické změny jsou ovšem pro současné evropské politické elity příliš subtilní na to, aby je jejich hlavy dokázaly pojmout.

Jiří Paroubek