Topolánkovo perpetuum mobile

Položte si otázku, kdo v Čechách snížil výdaje na vysoké školy kromě Mirka Topolánka. Opravdu drsnou pravdou je, že to byl Konstantin von Neurath. Zatímco říšský protektor školy zavíral, Mirek Topolánek odvážně tvrdí, že je rozvíjí. Zlatý hřeb má ale podle jeho článku v HN (9. 1.) teprve přijít - školné.

Má být univerzálním lékem na všechny neduhy vysokých škol. Po zavedení školného se prý zlepší přístup chudých do škol, studenti se budou odpovědněji učit, docenti zaníceněji přednášet, kvestoři lépe hospodařit, ve školách bude studovat více juniorů, a česká věda konečně získá nobelovské vavříny. Podívejme se na věc zblízka.

Řešením má být model odloženého školného. Během studia se nic platit nebude. Vysokoškoláci jen podepíší smlouvu, že budou školám platit, až budou vydělávat víc než průměr. V praxi to bude vypadat tak, že úspěšní vysokoškoláci budou po dosažení průměru několik let platit vyšší sazbu daně než ostatní. ODS tedy zrušila progresivní daň, aby ji během dvou let v podobě odloženého školného pro vysokoškoláky zase zavedla. Pochybuji, že by růstu ekonomiky pomohly vyšší sazby daně např. učitelů či vědců než muzikálových a hokejových hvězd.

Školy se těší na peníze. Podle představ, které zatím publikoval adoptivní otec českého školného Petr Matějů, mají české školy dostávat první peníze ze školného až za deset, patnáct let. Za tu dobu se třikrát vymění rektoři a děkani škol a z poloviny obmění pedagogický sbor. Vnuci budou, obrazně řečeno, odměňování za hříchy dědů. Školy ale potřebují peníze teď a ne až za tři Topolánkovy pětiletky.

Naopak se slibují prostředky na dotované půjčky studentům. Možnost čerpat spotřebitelskou půjčku s dotací dvou, tří procent od státu představuje rozpočtový výdaj řádově v desítkách až stovkách milionů. Stovky milionů představují i úvahy o navýšení sociálních stipendií. Konečně je tu finančně nejnáročnější představa o studijním spoření za obdobných podmínek jako stavební spoření. Tam se už roční náklady pohybují v miliardách.

O všech alternativách pomoci studentům jsme samozřejmě připraveni jednat, souzní s naším programem a sociální stipendia zavedla soc. dem. vláda. Přesto se nezdá, že by za situace, kdy na naše vysoké školy nastupuje hodně přes polovinu mladé populace, sociální filtr významněji působil. Studenti nenáročných škol zvládají plné pracovní úvazky vedle denního studia... Pouze studenti „vážných" oborů mají méně optimismu. Stejně jako jejich učitelé.

Vysoké školy potřebují peníze. Naše vlády za poslední čtyři roky svého fungování zvýšily financování vysokých škol o 50 %. Přesto akademici finančně strádají vůči západním kolegům. Topolánkova vláda naopak univerzity oškubala menším přídělem peněz a k tomu ještě šestiprocentní inflací. Studentům nabízí někdy v budoucnu peníze, které těm, co se budou pořádně učit a tvrdě pracovat, zase sebere. Výdaje z vládní kasy půjdou studentům o deset let dříve, než se jejich část vrátí školám. To nedává smysl, to je přece karikatura australského nebo britského systému. Ty jsou naopak charakteristické masivním přísunem státních peněz školám. Historka o školném snad pomohla tyto zvýšené výdaje prosadit.

Topolánkovo školné je svého druhu perpetuum mobile. Situaci vysokých škol slibuje zlepšit vynaložením peněz, které školy v dohledné době nedostanou. Peníze, které mají přijít za patnáct let, nikoho nezajímají. Jen byrokrati, kteří budou systém spravovat, nadějně mlaskají. A možná také peněžní ústavy...