Tibet je odpovědností Číny, pane Komárku

Už jsem si bohužel zvykl na nízkou úroveň práce některých českých médií. Poté, co jsem s údivem zjistil, že jak ČT v nedělním vydání Událostí, tak některá další média z mého obsáhlého vyjádření k situaci v Tibetu vytrhla jednu větu, shrnul jsem hned druhý den toto své stanovisko do oficiálního písemného prohlášení. Bohužel, jak ukázal Martin Komárek ve svém článku „Tibet není věcí Číny, pane Paroubku", ani to nestačilo a nezbývá mi než se pustit do pověstného boje s větrnými mlýny.

Není pravda, jak se snaží dokázat na základě zkomolených vyjádření převzatých nepřesně z jiných médií pan Komárek, že by zde nebyl rozdíl mezi ČSSD a KSČM v hodnocení situace v Tibetu. ČSSD vydala v pondělí oficiální stanovisko, kde se jasně a opakovaně přihlásila k obhajobě lidských práv a vyzvala k nenásilnému řešení sporu. Nevšiml jsem si, že by podobné stanovisko zaujala KSČM.

Patří k zásadám politické kultury, že politik by měl reagovat i na ty nejdramatičtější zprávy, zejména není-i je možné spolehlivě ověřit, uvážlivě. Stejně odpovědně by se ale měl chovat i novinář ze seriózního média. MF Dnes se však zachovala velmi podivně, řekl bych nekorektně - ačkoliv v pondělí ČSSD vydala tiskovou zprávu, ve které se jasně vyjadřuji k událostem v Tibetu, MF Dnes v úterý v rozporu s realitou napsala, že se nechci vyjadřovat. Ve středu pak dá prostor Martinu Komárkovi, který ve stylu jeho názorových předchůdců, pánů Šafra a Steigerwalda, neobjektivně a nekorektně útočí na ČSSD i mne osobně.

Doporučuji panu Komárkovi, pokud jde o vztahy Číny a Tibetu, aby nahlédl například do Ottova slovníku naučného, kde se pod heslem „Tibet" dozví, že Tibet je součástí Číny již od roku 1720. Ono jím zmiňované období 1913 - 1951 „samostatnosti Tibetu" bylo z pohledu státoprávního jakýmsi mezidobím, způsobeným vleklou občanskou válkou v Číně a neschopností slabých či neexistujících centrálních čínských vlád spravovat všechny oblasti a provincie Číny na periferii státu.

Stejně tak bych pana Komárka upozornil na fakt, že samotný Dalajlama neusiluje o samostatnost Tibetu. Dalajlama je totiž realistický muž, státník a ví že by to bylo z mnoha důvodů nerealistické.

To, že za udržení pořádku na spravovaném území odpovídá centrální vláda Číny a její bezpečnostní složky, je taktéž nesporné. Stejně tak jde ale s touto odpovědností ruku v ruce odpovědnost za dodržování základních lidských práv. Pokud by se v Tibetu opakovalo něco podobného, jako byl Tchien-an-men, pak by to byl opravdu mimořádně závažný problém.

V této souvislosti je třeba také položit otázku, ,jaký je rozdíl mezi situací např. Kurdů, jejichž počet dosahuje podle odhadů 20-25 milionů obyvatel a postojem např. Turecka i dalších států, kde žijí, k řešení kurdského problému a situací v Tibetu? Proč pane Komárku nepíšete jedním dechem o právu na sebeurčení pro tento národ, který je desetinásobně početnější a minimálně na stejné kulturní úrovni jako Tibeťané? Je to snad dáno tím, že Turecko patří mezi „přátelské" státy a proto na něj pohlížíme jinak, než na „nepřátelskou" Čínu? Nevyjadřuji tím svůj názor na tento složitý problém a nechci ani doporučovat např. Turecku, co by mělo dělat, jen to dávám jako další z příkladů neobjektivnosti českých médií.

Všechny tyto nepřesnosti, zjednodušení na úkor podstaty a jakýsi „dvojí metr" pana Komárka mají jednoho jmenovatele: totiž neúnavnou snahu pana Komárka vytvářet o Jiřím Paroubkovi umělý obraz jako o člověku, který má zalíbení v diktátorských režimech a tudíž je také sám diktátorem. Chtěl bych tímto ubezpečit jak pana Komárka, tak především čtenáře MF Dnes, že žádnou takovou slabostí pro jakoukoliv diktaturu netrpím, právě naopak. Koneckonců na všech cestách, ať již to bylo v Číně nebo nedávno v Sýrii, jsem své výhrady v oblasti lidských práv sdělil přímo na místě. Nevím ale, proč bych měl okolo toho dělat mediální divadlo v podobě vyvěšování vlajek, které má v důsledku jediný cíl: zviditelnit se na úkor řešení samotného problému. Na druhou stranu, má-li někdo tyto názory, respektuji to.

Podobně jsem se zachoval i při své nedávné cestě do Sýrie, kde jsem se chtěl přímo na místě seznámit se situací a s názory představitelů této země na řešení blízkovýchodního konfliktu či situaci v Iráku. K žádnému „bratření", jak se snaží zcela v rozporu s poskytnutými informacemi čtenářům opakovaně vnucovat MF Dnes, se syrskými představiteli nedošlo. Díky této návštěvě jsem naopak dostal nejen přesné a aktuální informace, ale zjistil jsem také, že Sýrie se již dnes aktivně podílí na řešení některých problémů regionu: vedle skutečnosti, že na jejím území se nachází až 2 miliony uprchlíků z Iráku, o něž se Sýrie musí starat se jedná především o to, že z pěti tisíc tzv. politických vězňů je 1600 mudžahedinů, jejichž propuštění by znamenalo jejich odchod do Iráku a boj proti silám USA a spojenců v Iráku. Mimochodem, jsem kdykoliv připraven MF Dnes podat v rozhovoru přesné informace o své cestě do Sýrie.

Chápu, kam pan Komárek směřuje: „diktátor Paroubek" nutí potenciálně „hodné" poslance ČSSD, aby nehlasovali pro radar USA na území ČR.

Připomínám, že v žádné politické straně nebylo tolik diskutováno o otázce radaru USA v ČR, jako tomu bylo a je v ČSSD. Proběhly již dvě oficiální diskuse v rámci strany na toto téma s výsledkem, kdy se drtivá většina územních organizací ČSSD vyslovila proti. V současné době probíhá další vnitrostranická anketa na toto téma.

Otázka však na pozadí demokratičnosti procesů v ČSSD zní přesně opačně. Totiž proč obdobně nepřistoupila k této problematice také ODS a vůbec celá koalice? Proč se bojí diskuse s občany, proč nerespektuje v otázce radaru názor veřejnosti? Kdo má tedy sklony k přehlížení vůle obyvatel a tedy k autoritativnosti či dokonce k diktátorství? Šéf strany, ve které probíhá otevřená diskuse, anebo šéf strany, kde se o věci nediskutuje a šéf vlády, která nerespektuje zájem veřejnosti? Nechť si každý učiní názor sám, fakta jsou jasná.

(článek vyšel ve zkráceném znění v dnešní MF Dnes na str. 9)