Spojená levice a proč?

Dnešní Lidové noviny se zmiňují o tom, že jsem stranou ČSSD předběžně navrhován na 21. místo společné kandidátky levicových stran do Evropského parlamentu. To je pravda.

Lidové noviny z toho ale vyvozují, že je to můj jakýsi záměr, jak se přes kroužkování dostat do Bruselu.

Přiznám se, že tento záměr já nemám. Mou primární snahou je vytvořit v Česku alianci levicových sil, dnes často velmi roztříštěných, která by mohla hrát určitou politickou roli již ve volbách do evropského parlamentu. A ještě větší roli ve volbách do poslanecké sněmovny za dva roky.

Hnutí ANO i SPD odvádějí podle mého názoru uspokojivou opoziční práci, ale prostě to nejsou tradiční levicové strany a ani to nepředstírají. Jiná věc je, že je volí voliči, kteří v minulosti bývali volební oporou ČSSD, tedy v mých a Zemanových časech nejsilnější strany v zemi, a KSČM.

Obě dvě strany - ČSSD a KSČM - udělaly v posledních deseti až dvanácti  letech mnoho chyb. Pokud jde o sociální demokracii, pak nejvíce jich bylo v éře Sobotky, ale také, bohužel, v éře Hamáčka. Jen tak mimochodem, Sobotka se jako čert kříže stranil jakékoliv spolupráce se mnou. Zřejmě pod vlivem svých bisonů (lidé z firmy Bison&Rose), kteří zajišťovali jaksi souběžně spolupráci se Sobotkou, ale současně  zajišťovali a zřejmě ještě zajišťují marketing známému miliardáři s americkým, českým a švýcarským občanstvím, Bakalovi. Dnes si myslím, že tito lidé, včetně Sobotky,  plnili cizí zadání tak, abych se do ČSSD nemohl vrátit. A činili tak k vlastní škodě. Za hnutím A. Babiše zaostali ve společném vládnutí personálním vybavením, programově i marketingově. Ve všech těchto oblastech jsem jim mohl pomoci.

J. Hamáček se mnou obnovil spolupráci. Připravil jsem pro něj za necelé dva roky před sněmovními volbami celou řadu doporučení, programových materiálů i doporučení marketingového charakteru. Nic, vlastně vůbec nic z toho J. Hamáček neuplatnil. Je to škoda, protože řada věcí byla originálních a mohla ČSSD dostat do situace, po dlouhá léta předtím nezaznamenané, že by převzala alespoň na chvíli strategickou iniciativu. Političtí soupeři by se museli vyjadřovat k jejím námětům a programovým záměrům. Ale co je pryč, je pryč.

Začátkem tohoto roku jsem jednal – po vytvoření spolku Nespokojení – také se současným předsedou soc. dem., Šmardou, o možnostech spolupráce na vytvoření silného levicového předvolebního bloku se zapojením menších nekomunistických politických stran, sociální demokracie a komunistů (ani tyto dvě strany s dříve mocnou parlamentní podporou dnes není možné označit jako silné).

Pochopil jsem, že Šmarda a jeho vedení podporují válečný kurz vlády vůči Rusku a de facto podporují v celé  řadě aspektů  politiku Fialovy vlády. Vraťme se např. k otázce vazalské smlouvy mezi Spojenými státy a Českem, která mi připomíná staré koloniální smlouvy, uzavírané kdysi v 19. století mezi Velkou Británií s jejími protektoráty a koloniemi. Z Lidového domu v tu chvíli znělo jen hluboké ticho. Možná pod vlivem mysteriózního pana Barty, jednoho ze strůjců volební kampaně pravicového, provládního prezidenta Pavla. Ostatně je potřeba připomenout, že Šmarda také výslovně podpořil před volbami prezidenta, jako kandidáta své strany Petra Pavla. Prý proto, že mají na věci stejné názory. Chápu. Chtěl vyhovět nějaké zájmové skupině, které od mého odchodu z funkce předsedy ČSSD v podstatě řídily či řídí anebo ovlivňují zásadním způsobem politiku vedení soc. dem. Dříve to byli bisoni, Pokorný a teď je to Barta. Ten sice nezajistil pro Šmardu finance na volební kampaně a činnost strany, ale otevřel prostor pro šmardovce v médiích.

Každý může objektivně posoudit, jak se mu to daří. Předpokládám, že po evropských volbách, které přinesou zbývajícím pěti tisícům členů soc. dem. další zklamání, bude možné už s jiným vedením soc. dem. hovořit o konkrétní spolupráci před dalšími volbami.

Ale teď jsou na pořadu dne volby do EP. Komunisté mají programovou platformu, Spolek Nespokojení, v němž se sdružily špičky nekomunistických levicových stran, má také svou programovou vizi. A bude s komunistickou stranou jednat nejen o složení kandidátky, jejímž nezpochybnitelným lídrem bude Kateřina Konečná, ale také o programových prioritách. Myslíme si, že to musí být ukončení války na Ukrajině, zahájení efektivního boje proti inflaci, za hospodářské oživení a  zajištění růstu životní úrovně lidí,  revize a zrealističtění Green Dealu a rozumná pronárodní imigrační politika s důrazem na posílení suverenity Česka. V mnoha ohledech se s komunisty programově shodujeme. V některých otázkách přirozeně méně, v jiných více.

Jde nám o to, využít velkých zkušeností Kateřiny Konečné, které získala v Evropském parlamentu ve prospěch  občanů České republiky. Z tohoto hlediska pro mě je důležité podpořit kandidátku společné levice svou osobní účastí na kandidátní listině na místě, u kterého je zřejmé, že není mou ambicí být členem Evropského parlamentu. A poslední místo kandidátky do EP tento můj předpoklad v podstatě zaručuje. Vytvoření společné levicové kandidátky je prvním krokem k zajištění toho, aby, podobně jako je tomu např. ve Francii, levice ve volbách táhla za jeden provaz. Strašit se dnes komunisty je jako strašit malé děti Babou Jagou. Chápu, že to určitou část veřejnosti může být zajímavé, ale je to ta část veřejnosti, která by levici stejně nikdy nevolila. A je to přesně stejná část veřejnosti, které nevadí bývalý komunistický rozvědčík v čele státu anebo bývalý horlivý komunistický soudce v čele Ústavního soudu. Osobně se domnívám, že předvolební koalice spojené levice se může dostat při volbách do EP ke dvěma poslaneckým mandátům. Na žádné jiné kandidátce stran pro volby do EP nebude figurovat předseda politické strany (v našem případě to bude vedle K. Konečné také předseda Národních socialistů M. Klusáček) a bývalý český premiér.

Celý projekt kandidátky spojené levice a jejích programových priorit bude prezentován v průběhu příštího měsíce.

Jiří Paroubek