Soud s Brožovou-Polednovou: příliš opožděná spravedlnost

Proces s Miladou Horákovou, národně socialistickou političkou, byl zločin. V principu se jedná o zločin, který patří do té nejhorší kategorie, kdy je ve jménu ideologie zneužit zákon, soudy i represivní nástroje státní moci.

Totalitní režimy používaly „monstrprocesy" po vzoru sovětů v případě, kdy chtěli demonstrovat svoji absolutní moc, aby zlomily i ty poslední, kteří by snad ještě chtěli odporovat. Zároveň tyto procesy měly svůj psychologický efekt, kdy režim vytvářel vnitřního nepřítele a legalizoval sám sebe tím, že proti těmto „nepřátelům" bojuje.

Z tohoto důvodu je dobře, budou-li pachatelé tohoto zločinu potrestáni. Není možné tvrdit, že konali pouze svoji povinnost či se odkazovat na okolnosti doby, popřípadě na výhružky exponentů režimu. Dlužíme to nejen Miladě Horákové, její rodině a příbuzným, ale i sami sobě. A především, je to jasný signál do budoucnosti, pokud by snad někdy ještě někdo chtěl páchat takové zločiny, že budou potrestány.

Bohužel, celá věc má i druhou stránku, která ve mně budí pochybnosti. Ptám se proč tak pozdě? Pohled na stařenu, jejíž roky jsou sečteny, ve mně nevyvolává oprávněný hněv a opovržení, ale spíše lítost nad osudem člověka, který nemá už možnost uznat chybu, kát se za své činy a který umře obtěžkán hříchem vraždy, na které se aktivně podílela.

Je to onen paradox naší doby, kdy je spravedlnost nejen slepá, ale někdy příliš rychlá a někdy žalostně pomalá. Kdyby soud s Brožovou-Polednovou proběhl bezprostředně po listopadu 1989, byl by to proces s člověkem, který už je sice starý, ale ne až tak, aby neměl dostatek mentálních sil a času k uznání viny a k lítosti.    

Jsem rád, že soud s vrahy Milady Horákové probíhá, jen mne mrzí, že tak pozdě. Před osmnácti lety bych v naplnění spravedlnosti věřil více.