Sociální demokracie na rozcestí

V těchto dnech se s největší pravděpodobností rozhodne o osudu sociální demokracie. Otázka dneška  v zásadě zní: zůstat ve vládě A. Babiše nebo odejít z vlády?

Prakticky každý den se objevují v médiích ostře formulovaná vyjádření těch představitelů ČSSD, bývalých i dnešních, kteří doporučují odchod z vlády. Myslím, že nemá smysl polemizovat s bývalým ministrem zdravotnictví či se senátory, kteří budou obhajovat za rok a čtvrt svůj mandát a jsou v tuto chvíli téměř v beznadějné situaci. V té  se jim zdá, že odchod z vlády by mohl být pro jejich potřeby spásou. Já ale jejich názor nesdílím. Všichni by si sebekriticky měli uvědomit, že tím důvodem neutěšené situace ČSSD není „zlobr“ A. Babiš, který trvale ČSSD ubližuje, ale především praktický výkon a obsah politiky ČSSD jako takové.  Vedení strany – přes veškerou snahu Hamáčka a Maláčové – v zásadě pokračuje v sobotkovské politice bez Sobotky. Jak je možné tuto politiku charakterizovat? Především z vyjadřování i činů vedoucích představitelů ČSSD vyplývá zcela rutinní přístup k řešení politických problémů. Tento přístup by snad nebyl špatný v situaci, kdyby strana měla 25 – 30% volebních preferencí. Ale strana se v tuto chvíli pohybuje někde kolem 4% podpory voličů. Prostě je na okraji propasti, v níž ji může čekat politická nicota. 

Strana se ve své současné  činnosti opírá o poněkud obstarožní program, v němž není nic překvapivě nového. Za rok a půl od katastrofální prohry ve sněmovních volbách se v programové oblasti nestalo nic, co by stálo za zaznamenání. Nikdo z vedoucích představitelů ČSSD, ani žádná odborná komise, nebyli schopni se podívat například na program německých Zelených či program španělských socialistů, který by mohl přinést potřebnou inspiraci. Před zhruba dvěma a půl lety jsem začal ve svých programových článcích uvádět, jaké programové cíle by se mohly objevit v novém programu sociální demokracie. Domníval jsem se, že na jejich základě  by bylo možné získat nové voličské skupiny občanů k podpoře  ČSSD. Postupně jsem v průběhu času  formuloval 15 – 20 možných programových cílů. Nevnucuji je. Myslím si ale, že by bylo možné vyhledat i další programové cíle a podrobit všechny potenciální  programové změny sociologickým analýzám v rámci  Focus Groups. A nepochybuji o tom, že řadu z těchto cílů by bylo možné do nového programu zařadit. A tři až čtyři nejsilnější programové cíle pak mít jako hlavní programová hesla a cíle. Toto byla v podstatě normální metoda práce, kterou ČSSD v dobách mého předsednictví používala. Pro sobotkovskou, a bohužel i postsobotkovskou, éru je charakteristický také zcela rozplizlý marketing, v němž strana, až na výjimky, naprosto postrádá strategickou iniciativu. Díky sobotkovské politice výběru kádrů, která ve svých důsledcích znamenala eliminaci zajímavých osobností, chybí v současné době ČSSD talentovaní a sebevědomí, výteční řečníci ve sněmovně (řečníci typu Ratha, Haška, Škromacha anebo Jandáka či Pavla Dostála). Vedení strany naprosto nevyhodnocuje plnění programových cílů. Pro začátek by to chtělo alespoň jednou za půl roku udělat inventuru plnění programových cílů v rámci vládního angažmá. Z tohoto přehledu by strana nemusela vůbec vycházet špatně, ale je potřeba to veřejnosti sdělit,  neboť ta to neví. Plnění zajímavých cílů vládního prohlášení většinou  dokáže velmi obratně přivlastnit pro hnutí Ano předseda vlády. Myslím, že v této oblasti je oproti sobotkovské éře vidět jisté zlepšení. Sobotka se plněním programových cílů příliš nezatěžoval.

Pokud se projevuje v programové oblasti neochota vedení strany k významnějšímu novátorství, pak v personální oblasti je často tendence prosazovat do funkcí lidi, kteří na to vzhledem k věku a dosavadním životním a politickým zkušenostem prostě nemají. To se týká především ministra zahraničí Petříčka, který je nejen nezralý pro výkon této funkce, ale je ke všemu ještě  názorově  jakýmsi klonem někdejšího šéfa TOP 09 a ministra zahraničí Schwarzenberga. Politicky je od něj v podstatě nerozeznatelný. Pokud jde o pozici ministra zahraničí, nebyl by přitom problém sáhnout po vynikajících odbornících, skvělých profesionálech a výtečných spíkrech typu Kohouta či  Kmoníčka. Na ministerstvu kultury bylo možné nominovat od počátku V. Jandáka, který už funkci ministra kultury s úspěchem vykonával, je celostátně  známý  a je výtečným parlamentním řečníkem s parlamentní  praxí v několika volebních obdobích.

Katastrofální chyby před eurovolbami

Strana, respektive její vedení, se dopustilo v týdnech před volbami do Evropského parlamentu (EP) řetězce  katastrofálních politických a komunikačních chyb.

Začalo to tím, že ministr kultury Staněk vyhodil, nepochybně oprávněně, z funkce šéfa Národní galerie ředitele Fajta. Načasování této akce bez potřebné marketingové podpory několik týdnů před volbami bylo zcela nevhodné. Taková závažná rozhodnutí musí dělat každý ministr jen s vědomím a souhlasem předsedy strany. Pokud se tak nestalo, byla to obrovská politická chyba, pokud se tak stalo, měl se předseda Hamáček postarat o marketingovou podporu ministra. Tři týdny před volbami do EP začali na ministra kultury útočit  sami čelní politici z ČSSD: první místopředseda Onderka a poslanec Dolínek. Pokud si jistá zájmová skupina v ČSSD  chtěla zajistit změnu na místě ministra, a já to mám za velmi pravděpodobné, nedělá se nic takového několik týdnů před volbami. Vypadá to jakoby tito lidé, dokonce vedoucí funkcionáři strany, neměli zájem o dobrý volební výsledek strany. Tito lidé dokonale destabilizovali pozici vlastního ministra...

Přitom by jim mělo být jasné, že cílem protivníků vlády před volbami do EP je eliminovat především slabší článek této  vlády, tedy menšího koaličního partnera, což je ČSSD. Útoky části médií proti Staňkovi a ČSSD jasně směřovaly k tomu, dotlačit ČSSD k co nejhoršímu volebnímu výsledku, což se v zásadě povedlo (a destabilizovat tak vládu). Ale je potřeba dodat, že k tomu přispěli  velmi významně sami vedoucí političtí představitelé strany. Zbývá jen dodat, že ČSSD na čelných místech kandidátky do EP reprezentovali širší veřejnosti neznámí lidé,  v jejichž  vyjádřeních se objevovaly někdy  až výstřední  programové cíle. Prostě to bylo smutné předvolební  představení. Zmatená politika z centra, kdy strana vysílala protichůdné signály veřejnosti, přivodila další volební katastrofu.

Základní otázka nyní zní: Co se může změnit obsahově  v politice sociální demokracie, pokud ta opustí vládu a skončí na dva a půl roku v opozici?Má odpověď je krátká: Obávám se, že nic anebo skoro nic. Obrat k lepšímu, tedy k vyšším a rostoucím volebním preferencím, nepřijde sám od sebe. Nespadne z nebe jako mana nebeská. 

 ČSSD i po odchodu z vlády - pokud neudělá podstatné vnitřní změny- bude politicky nevýrazná i nadále, bez jasných (a zejména bez nových) programových cílů. Bude i nadále s minimem zajímavých osobností. Pokud odejde z vlády, vlastně v celostátní politice přijde o zajímavou  ministryni Maláčovou, která není poslankyní. A tak ženský prvek v politice ČSSD bude stále větší měrou reprezentovat zcela zprofanovaná poslankyně Valachová.

Jaká jsou východiska?

Jsou stejná jako před rokem. Vrátit se k principiální politice pro lidi. Přestat s klikařením a klientelismem, kterým je strana stále  přímo přesycena. Doplnit tým ministrů o zajímavé, celostátně známé, profesionálně zdatné figury a skvělé parlamentní spíkry. Petříčka nebere nikdo vážně, v parlamentě dokáže maximálně tak překoktat projevy, které mu sepíší jeho poradci. Šmarda na to nemá, aby dělal úspěšně ministra kultury. A Staňka zničili vlastní lidé. 

Je potřeba inovovat program strany. Podívat se do programové kuchyně některých úspěšných zahraničních levicových stran.

Vytvořit nové funkční marketingové zázemí, opírající se o PR firmy schopné aktivizovat marketing strany. S tím ovšem souvisí také problém, který představuje v současné době zcela nefunkční odborné zázemí strany. 

Co vidím jako velmi důležité, to je najít rozumný  modus vivendi s prezidentem. Ať se to komu v ČSSD  líbí nebo nelíbí, prezident je v současnosti vnímán levicovými voliči jako jejich daleko nejsilnější představitel. Je potřeba zastavit stupidní a zbytečné útoky na něj, které odrazují další voliče od volby ČSSD. Nazval bych tento přístup jako metodu čert a Káča. Káča se čerta drží, dokud je to potřeba a ve stejné pozici je sociální demokracie dnes ve vztahu k prezidentu Zemanovi. To ovšem vyžaduje, aby v čele strany byly takové osobnosti, které bude Miloš Zeman brát vážně...

Jiří Paroubek