Prezident proti proudu

Nebyl jsem určitě sám, kdo v neděli před polednem usedl k televiznímu přijímači, abych si vyslechl projev prezidenta republiky, který se týkal dopadů Vrbětické kauzy, mj. na česko-ruské vztahy.

Myslím, že po tomto projevu se Vrbětická kauza pomaličku začne ztrácet z prvních stran našich médií. Tím nechci tvrdit, že se v této souvislostí dál nebudou objevovat spekulace, úvahy, články či dokonce knihy.

Prezident republiky ve svém vcelku logickém a strukturovaném vystoupení v zásadě zpochybnil jednoznačnost pohledu mainstreamu české politiky na události ve Vrběticích. Pokud prezident tvrdí, že nejsou přímé důkazy o účasti ruské zpravodajské služby GRU k výbuchům vojenského materiálu ve Vrběticích, má nejspíš pravdu. Ta pravda je ale komplikovaná v tom, že celá řada závažných okolností i informací je zamlčována z důvodu utajení. Z toho důvodu zatím nemůže být  jedna platná pravda, ale těch pravd bude vždy více. Prezident se zkrátka domáhá, a tuto jeho pozici plně chápu, došetření celé kauzy tak, aby nevznikaly žádné pochybnosti při její závěrečné interpretaci.

Chápu také premiéra Babiše a vicepremiéra Hamáčka, že o minulém víkendu, poté, co získali určitý náhled na kauzu ve Vrběticích, připravený zpravodajskými službami, došli k závěru, že je třeba vůči Rusku tvrdě zasáhnout. 

Pokud již v pondělí (19. 4. 2021) měl celou kauzu a její interpretaci v podání BIS zveřejnit týdeník Respekt, nezbylo premiérovi a vicepremiérovi nic jiného, než zpravodajci zjevenou pravdu akceptovat, byť by to tak úplně pravda ani nebyla. Prostě v situaci, kdy vláda nemá zajištěnu většinu v poslanecké sněmovně, mohou její vedoucí činitelé jen velmi obtížně čelit jakémukoliv mediálnímu tlaku na vládu. A to zejména pokud by byl v podobě naprosté mediální bomby, kterou představuje kauza Vrbětice.

Alespoň pro mě byl prezidentův projev očekávatelný. Byl to projev zcela kompatibilní s vystoupením bývalého prezidenta Václava Klause v médiích v minulém týdnu. Nebyl to vůbec projev, který by byl útočný ve vztahu k vládě. Podle prezidenta vláda udělala, co udělat musela a on, protože nemá rád agenty (tedy ani ruské agenty) vládu v redukci počtů agentů na ruské ambasádě podporuje. Vcelku rozumně říká, že v blízkém budoucnu se může mezi Českem a Ruskem jednat o počtech diplomatů na obou ambasádách na novém základě. A že v Česku by místo agentů ruských služeb měli být na ruském velvyslanectví lidé, zabývající se kvalifikovaně byznysem.

Prostě prezident se snažil hovořit vyváženě a tak, aby co nejméně poškodil pozici vlády.

Díval jsem se také na to, co následovalo po prezidentově projevu na ČT24. Redakce zpravodajství ČT není naprosto schopna zajistit názorovou vyváženost relací. A to ani v takovýchto mezních situacích. Moderátor, který „usměrňoval“ diskusi, měl často na debatéry návodné otázky typu: Zda prezidentovo vystoupení nepoškodí český národní zájem?

Skvadra, kterou zpravodajství ČT povolalo do studia k vyjádření po prezidentově projevu – bývalý ministr zahraničí Svoboda a jakýsi bezvýznamný redaktor Respektu, jehož pozice byla již předem jasná, se opravdu činila. Nenechali na prezidentovi nit suchou.

Ovšem hvězdou tohoto dopoledního matiné v ČT byla poslankyně Černochová. Tato příjemná a úhledná dáma tentokrát úplně ztratila nervy. Zdá se, že ODS se v posledních letech soustředila na produkci politických furií. Jako by nestačila jedna M. Němcová, která nyní bude ještě téměř šest let pobírat jako senátorka hezký plat z peněz daňových poplatníků. To, že redaktor Takáč nechal Černochové úplně nesmyslně desetiminutový prostor pro „odvetné“ vyjádření proti vystoupení prezidenta republiky, je vlastně skandální. Černochová přitom mlela páté přes deváté.

Prostě celá pravice měla o „vraždících komandech“ ruské zpravodajské služby, řádících na našem území (jak to hezky vyjádřil minulý týden v neděli redaktor Respektu, Kundra), už úplně jasno a asi i předem.

Musím říci, že už se úplně ztrácím v těch podivných konspiracích, jak jacísi dva ruští univerzální vojáci - agenti nejprve přiotráví double agenta Skripala, aby poté (pardon, předtím) vyhodili do vzduchu pekelným strojem  velké sklady se zbraněmi a municí ve Vrběticích. A pak se tiše vypařili,  jak pára nad hrncem. Teď už se hledají nitky „a další nitky“, že pokud ti agenti snad nebyli přímo ve Vrběticích sami, jistě k tomu potřebovali nějakou „domácí výpomoc“. To už ale přímo otevírá Pandořinu skřínku McCarthysmu po česku.

A tomu všemu prezident svým vystoupením více méně zabránil.

V minulém týdnu se kauzou otevřely ještě dva velké aspekty, o které se nyní nepochybně také hraje. V úterý před týdnem  jsem sledoval na ČT24 také diskusi o dostavbě Dukovan. Původně -  a to mě zajímalo nejvíce – měl být na této diskusi přítomen také představitel ruského Rosatomu v Česku. Ten se ale z účasti v televizní debatě moudře předem vypařil. A býval by měl zdatné protivníky. Tím jedním byl představitel menšinových akcionářů ČEZ, Šnóbr, což je poněkud kontroverzní figura. A dále vládní zmocněnec pro jadernou energetiku, Bartuška.

 Resumé z této debaty bylo pro mě vlastně jediné. Pokud do dneška měl ČEZ představu stavět v Dukovanech jaderný reaktor středně velkého typu, a to s ohledem na limitované možnosti dodávek vody, za cca 170 mld. korun. Američané či Francouzi anebo Jihokorejci mají ovšem ve svém repertoáru jen reaktory obří. Nebo chcete-li velké. A tak nám pánové řekli, kolik by to stálo, pokud bude vyřazen ze soutěže Rosatom: 300 mld. korun. To znamená v realitě spíše 350 – 400 mld. korun. 

Ta naše těžce zkoušena republika musí mít opravdu široká záda, co by všechno měla unést. A ještě k tomu jako bonus, zbavit se ruské výzbroje, kterou používá Armáda ČR. Nahradit ji v přiměřeném čase výzbrojí ze zemí Západu,  by nás stálo to možná 100 až 150 mld. korun. Tedy podle mého střízlivého odhadu.

Další věc, o kterou tady jde a která visí vysloveně ve vzduchu, je otázka umístění americké základny na našem území. Nebyl to jen bývalý velvyslanec v USA a v Rusku, Kolář, který v ČT vzdychá po americké základně. A že prý bylo kolosální chybou, když se v roce 2009 podařilo tento projekt Američanů u nás zastavit. A samozřejmě Kolář vidí opět kolem nás nitky a další nitky, přicházející z ruské strany. Tento usvědčený „atentátník ze Sarajeva“ prostě hledá podrazy všude, a to i tam, kde prostě nejsou a nebyly. Před dvanácti lety si 70 – 80% občanů (na to Putin opravdu neměl žádný vliv) této země nepřálo umístit na našem území americkou základnu. Dnes to nebude nijak zvlášť  jiné.

Rytířem smutné postavy víkendu, který náhle vyšel z politického záhrobí na podium u V. Moravce, byl Bohuslav Sobotka. Ve svém televizním vystoupení, které jakoby bylo v režii někoho jiného, sepsul prezidenta, premiéra i ministra vnitra. Bylo to trapné. Jen se sám pro sebe musím ptát, zda ještě má nějakou důstojnost člověk, který jako šéf strany přivedl kdysi nejsilnější politickou stranu v zemi – sociální demokracii – k seriálu trapných volebních proher a k závěrečnému debaklu ve sněmovních volbách 2017 (7,2% hlasů). Být na jeho místě, tak zalezu a už z doživotní ilegality nevylezu.

Amokální komentáře některých notorických antizemanovců se dají pochopit. Pan prezident jim znovu rozkopal tak hezky zformované bábovičky. Jen bych tyto pány chtěl upozornit, že tady nejde o boj o zahraniční orientaci tohoto státu, jak mylně píší. Ten byl vybojován už po listopadu 1989. Jsme prostě součásti euroatlantických struktur, to je axiom české politiky, a v těch chce většina národa zůstat. Většina českých občanů při vší kritičnosti k EU, nevidí lepší alternativu, pokud jde o budoucnost českého státu, nežli je zapojení do EU. 

Ale velká část českých občanů také nechápe, proč bychom nemohli mít korektní vztahy s Ruskem či s Čínou. A prezident tento svůj názor dlouhodobě hájí. Někdy hůře (sta miliardy dolarů čínských investic prostě nebyly reálné) a někdy lépe, ale v žádném případě mu nejde upřít politickou odvahu a také schopnost analýzy a syntézy, v jeho věku nevídané.

Jiří Paroubek