Pravda a lež o české ekonomice

Průmysl zaznamenal poprvé po pěti letech pokles. Inflace vyletěla v posledním půlroce vzhůru. Česká národní banka zvýšila inflační odhad i pro příští rok. Přebytek zahraničního obchodu klesl na polovinu. Trh hypoték ztrácí dech. To všechno jsou signály zpomalení a zkomplikování ekonomického vývoje v zemi. Je to součást toho, co premiér Mirek Topolánek nazval při dubnovém jednání o nedůvěře vládě „úklidem po předchůdcích“?

Jinak si jeho slova těžko vysvětlit.
Několik let rekordního hospodářského růstu, v posledních letech taženého exportem, který ustál i posílení koruny vůči euru (o dolaru nemluvě), v desítkách procent za posledních devět let, při nejnižších úrokových sazbách v Evropě, při rychlém růstu reálných mezd a prudkém poklesu nezaměstnanosti, to všechno nejspíš škodí.
Skok životní úrovně ke čtyřem pětinám unijního průměru, to je něco, co tu zřejmě překáželo.
Pokles daní a současné snížení rozpočtového schodku v poměru k celkovému výkonu ekonomiky, to bylo špatně.
Splnění klíčových kritérií pro přijetí eura (s jedinou výjimkou), to zřejmě zasáhlo klíčové zájmy české ekonomiky na nějakém zvlášť citlivém místě, proto také byl plán převzetí eura zrušen.
Logiku to má ovšem jen za přispění psychiatra. Pokud však tohle považoval Mirek Topolánek za škody, lze pochopit, proč hned v úvodu svého vystoupení před Sněmovnou zahřímal proti „vytváření milosrdné tmy nad vládnutím Špidly, Grosse a Paroubka“ a zadoufal, „že tentokrát nebude platit, že opakovaná lež se stává pravdou“.  
Zadoufal správně, proto mu pomožme.
Připomeňme, že vláda lhala, když tvrdila, že převzala veřejné finance v katastrofálním stavu, jak se topí v dluhové povodni.
Čerstvá konvergenční zpráva Evropské komise konstatuje, že v roce 2007 vykázala Česká republika rozpočtový schodek ve výši 1,6 % HDP, tedy výrazně pod referenční hodnotou 3 %. Poměr veřejného dluhu k HDP klesl v roce 2007 na 28,7 % a předpokládá se, že v roce 2008 klesne dále na 28,1 %, a zůstane tedy hluboko pod referenční hodnotou 60 %.
Zpráva OECD o stavu české ekonomiky začíná slovy: „Silný ekonomický růst posledních let je povzbudivý …“
Proč je třeba letošní inflaci připsat Topolánkovi, zatímco loňský hospodářský růst a splnění maastrichtských kritérií považujeme za dědictví toho, co Topolánek pro „milosrdnou tmu“ nevidí?
Protože ekonomika je jako námořní tanker, který se brzdí mnohem hůř než třeba jízdní kolo. Základní směr je nastaven řadou nástrojů působících dlouhodobě, ke kterým patří legislativní prostředí, investiční klima, mezinárodní zakotvení. To nelze tak snadno změnit.
Ekonomické subjekty se nerozhodují ze dne na den a v jejich rozhodování má velkou váhu důvěra, že se rozhodují do předvídatelných podmínek. Že příznivé poměry nějaký čas vydrží. Proto trvalo několik let, než odezněla  pověst Divokého východu z časů Klausových vlád a do země začaly přicházet zahraniční investice, dosahující v některých letech výše – jak OECD připomíná – až 10 procent hrubého národního produktu.
Samozřejmě, že bořit je snazší. Lze do toho vletět rovnýma nohama, otřást fungujícím daňovým systémem, rozbít jej, zvednout DPH a připravit lidi o peníze. Ekonomiku lze rozkývat, i skálu rozhýbe zemětřesení, a ani se přitom nemusí střílet z Aurory. Jenže utekl více než rok, než se k tomu vláda dostala. 
Inflace zareagovala nejrychleji na administrativní zásahy Topolánkovy vlády, proto si její prudký vzestup k sedmi procentům klidně může připsat na svůj účet. Potvrzuje to i čerstvá zpráva OECD, která na to upozorňuje a uvádí vliv světových trhů potravin a ropy až na druhém místě. Není divu, cena ropy rostla i v minulosti, ale česká inflace zůstávala dole.
Jestliže budou lidé připraveni o peníze, klesne jejich spotřeba a hospodářský růst. Také tady potvrzuje zpráva OECD, že daňové zásahy Topolánkovy vlády byly na úkor většiny. „Tato změna podle očekávání přinesla největší prospěch vysokopříjmovým skupinám obyvatelstva,“ píše OECD o zavedení rovné daně. A dále: „Byl zaveden strop vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na úrovni čtyřnásobku průměrné mzdy, čímž reforma přinesla další úlevu osobám s vysokými příjmy.“
Komu připsat pokles rozpočtového schodku a hospodářský růst loňského roku? Těm, kdo pro to vytvářeli podmínky. Rozpočet, který vzešel ještě z dílny poslední sociálně-demokratické vlády, mohl být lepší, protože šanci k jednání nad mechanickým součtem požadavků ministerstev už jsme nedostali. Nicméně byl mnohem realističtější než ten letošní, který nepočítal s růstem inflace a zpomalením ekonomiky. Není divu, cílem zmatených daňových změn mělo být naopak „zrychlení“.
Proč zmatených? Nelišíme se od hodnocení OECD, která o dani z příjmů fyzických osob píše: „Tento „superhrubý“ základ je neobvyklý, neexistuje v žádné jiné zemi v rámci OECD. Teoreticky nevytváří žádné významné deformace, ale nepřináší ani žádné velké výhody.“

Snad jsem těmito argumenty pomohl vyvrátit stokrát opakovanou lež. Už aby došlo i na ten úklid. Pan Topolánek používá jako každý politik nadsázku, neměl by mluvit nepravdu v podstatných a snadno ověřitelných věcech, pak je toho přespříliš.