Politická krize ČSSD a jak z ní!?

Česká levice neprožívá po sněmovních volbách právě krásné dny. Levice jako celek znovu nedokázala ve volbách získat většinu mandátů ve sněmovně. Jedním z důsledků toho je, že se marginalizuje význam komunistické strany. Tato partaj nebude mít v nadcházejícím volebním období žádný vliv na vládnutí.

Sociální demokracie bezprostředně po vyhlášení výsledku voleb nastoupila cestu ke své totální sebedestrukci.

Prezident Zeman utrpěl v těchto volbách těžkou politickou porážku. Jeho strana SPOZ, za níž sice nemohl do sněmovny kandidovat, ale v jejíž prospěch vedl rozsáhlou agitaci, jako možná jediný z členů své strany, ve volbách propadla. Pravicová média – zejména Babišovy věstníky (MF Dnes a LN), bakalomédia, ale také veřejnoprávní ČT – dělala vše pro to, aby SPOZ ukázala jako rozhádanou stranu bez vize, osobností a programu a tedy nehodnou důvěry občanů. Volby pro SPOZ skončily naprostým debaklem.

M. Zeman tak ztratil svůj štít, svůj úderný oddíl, ochotný pro něj a za něj vykonat jakoukoliv nepříjemnou (správněji: špinavou) práci. Nemá-li M. Zeman být odsunut do pozice ústavního prezidenta – tedy „nejvyššího státního notáře“, kladeče věnců a oleandra – musí rychle získat oporu v jiné straně. A tou stranou může být v dané konstelaci jedině sociální demokracie. Dlouhodobě si nicméně myslím, že pan prezident by neměl významněji zasahovat do politiky země.

Odsoudil jsem – myslím jako jeden z prvních politiků – zákeřný útok části členů vedení ČSSD v čele s I. místopředsedou ČSSD Haškem na předsedu ČSSD. Politika – u nás, ani jinde – není ale nedělní škola pro septimánky. A upřímně, podrazů a lumpáren bych jen za tento rok v české politice napočítal desítky.

M. Haška jsem nejednou v poslední době velmi tvrdě kritizoval (stačí si přečíst mé články i rozhovory), ale nedomnívám se, že je dobré usilovat o jeho politickou likvidaci. A totéž jako u M. Haška platí pro Z. Škromacha a J. Tejce. Když vidím tu širokou frontu médií, počínaje bakalomédii, přes věstníky A. Babiše a vášnivě protizemanovské Právo, až po veřejnoprávní televizi a plejádu pravicových politiků od „Jeho knížecí jasnosti“ až po A. Babiše, které dychtí po rituální popravě M. Haška a spol., musím být opatrný. Představa B. Sobotky a jeho lidí, že sjednotí stranu tím, že z vedení strany a z příští vlády vyřadí své politické odpůrce, je naivní a neperspektivní. Po prvním skandálu či velké politické chybě své či vlády, kterou povede, dojde z vlastní strany k protiútoku. Stabilita takové vlády se bude limitně blížit nule. Při první příležitosti skončí.

Osobně jsem dával přednost – celou dobu, co jsem byl předsedou ČSSD – zapojení všech. I když jsem věděl, že tihle Palasové, Emmerové, Zimolové ad., které jsem nemohl považovat za své politické přátele, mně při první příležitosti vrazí nůž do zad. Ale jiná cesta, nežli cesta dohody a spolupráce v politické straně není. Tedy není možná ve velké politické straně.

Doporučoval jsem proto vrátit se do stavu nula. Směřovat k politické dohodě Sobotka – Hašek o budoucím společném postupu. Taková dohoda by znamenala i jakýsi štít proti nepřiměřenému zasahování prezidenta do politického dění vůbec a v ČSSD zvlášť.

Sociální demokracie svou vnitrostranickou krizí zeslabuje svou vyjednávací pozici ve vztahu k potenciálním koaličním partnerům. Hrozí jí, že ze svého programu prosadí jen málo a stane se pouhou dekorací na politické scéně. Zejména, pokud bude trvat její schizma ve vedení. A to v jakékoliv podobě. I nezkušení političtí partneři budou nutně v pokušení vnitřní problémy ČSSD zneužívat. Politické náklady za budoucí koalici ale ponese především ČSSD samotná. I z tohoto důvodu je nezbytné, aby vedení ČSSD postupovalo jednotně.

V sobotním Právu jsem si se zájmem přečetl komentáře V. Bělohradského a J. Peheho k volebnímu výsledku ČSSD. Oběma pánům se určitě nepsal komentář lehce. Snažili se jistě poctivě o to, aby se ČSSD pod jejich duchovním vedením (plus prof. Koháka) stala „v postparoubkovském období“ (jak to hezky vyjádřil V. Bělohradský) přijatelnější pro mladé lidi a pro intelektuály. Nějak se jim to ale moc nepovedlo. Po třech letech naprosto nemožné Nečasovy vlády je volební výsledek horší než ve volbách v květnu 2010, kdy jsem tuto stranu vedl já. Mimochodem, mezi absolventy VŠ to bylo 14%, kteří volili ČSSD, tedy, žádná sláva.

Nechci být ironický a vracet se ke komentářům obou pánů po volbách v roce 2010. Co mě však úplně šokovalo, je to, že podle sociologické analýzy z voličů do 30 let volilo ČSSD jen 9% z nich (!). A dvěma vedoucími představiteli jsou přitom lidé kolem čtyřicítky. Zkrátka, jak se říká, radili Němcům a prohráli válku.

Obávám se, že vedení ČSSD k žádné skutečné modernizaci strany nepřistoupilo. Chtělo to jen pokračovat v projektu, který byl uplatněn v ČSSD zejména v roce 2008 a přerušen volební kampaní na jaře 2009. Tedy před volbami do Evropského parlamentu. S dalším pokračováním jsem počítal po ukončení vlastně permanentní volební kampaně v květnu 2010. Myslím, že právě k tomuto pojetí projektu modernizace by se nynější vedení ČSSD mělo vrátit.