Personální "přesuny" na ministerstvu zahraničí

Za „vlády“ ministra Schwarzenberga se ministerstvo zahraničí stalo odkladištěm nejrůznějších přítelíčků a přátel, majících blízko k pravicovým stranám (či dokonce majících jejich legitimaci), tedy k ODS a TOP 09.

Pokud byl někdo ze zájemců o práci na ministerstvu názorově součástí klubu přátel pravdy a lásky, bylo to také nejlepší možné doporučení. Kromě toho, v jisté době, tedy konkrétněji po volbách do sněmovny v roce 2010, se stali nežádoucími osobami na ministerstvu zahraničí i v diplomatickém sboru lidé s jinou než vysloveně pravicovou orientací. Tomuto přístupu  učinilo přítrž až ministerské angažmá Jana Kohouta v úřednické vládě a poté ministerstvo pod vedením Luboše Zaorálka. Pokud vím, Luboš Zaorálek nikdy nesáhl k vyhazovům, či dokonce k čistce na ministerstvu, kvůli rozdílným politickým názorům. A to je dobře.

Nikdo z lidí, kteří zahraniční politice Česka alespoň trochu rozumějí a sledují vývoj na ministerstvu zahraničí, neměl ani slovo výhrady k tomu, když se náměstkem ministra zahraničí stal sociální demokrat Aleš Chmelař, který byl předtím státním tajemníkem pro evropské záležitosti. A. Chmelař je totiž kvalifikovaný, mimořádně schopný mladý člověk, kterému by ovšem spíše slušela funkce ministra zahraničí nežli jeho náměstka. Není však zapojen do party Pocheho a spol. a souvisejících zájmových skupin v ČSSD  a proto je „jen“ náměstkem ministra.

V předchozích dnech ministr Petříček udělal další hrubou politickou chybu. Namísto jednoho politického náměstka, který odchází na velvyslanectví, jmenoval dva politické náměstky. Tím jedním je představitel mladých sociálních demokratů, což je jeho zřejmě jediná kvalifikace, neboť se předpokládá, že se v této pozici tu a tam stýkal s četnými zahraničními partnery ze sesterských organizací mladých socialistů z Evropy a  celého světa. V komunální politice, u které se uvádí, že je činný v Praze 3, to již  není právě aktuální údaj. Pokud byl členem obvodního zastupitelstva MČ v Praze 3, tak už téměř rok není, neboť sociální demokracie katastrofálním způsobem prohrála komunální volby v Praze. O tom, tedy o angažmá v komunální politice, bych proto příliš nemluvil. Také jeho angažmá na kandidátce ČSSD ve volbách do EP zrovna neskončilo dobře (a s ohledem na volební  výsledky celé strany ani skončit dobře nemohlo). Možná, že se jedná o opravdu talentovaného mladého muže a pak by ale bylo dobré, aby nepřeskakoval jednotlivé funkční stupně, ve kterých může pracovně růst a zrát. Přejít z čela organizace, která má fakticky jen několik desítek členů, do čela ministerstva, je přeci jen velký skok. Nikdo soudný v ČSSD se proto nemůže divit tomu, že se v této souvislosti objevují slova o klientelismu a papalášství ve vztahu k sociální demokracii a zejména k její politicky zcela neúspěšné pražské organizaci.

U paní Grmelové, která  bude druhou politickou náměstkyní ministra zahraničí, se uvádí jen to, že před šestnácti lety absolvovala Diplomatickou akademii MZV a že je sedmnáct let zaměstnankyní MZV. To už je alespoň nějaká kvalifikace, ale upřímně, tak na šéfku oddělení specializovaného na její odbornost anebo ředitelku odboru, který by vedla.

Někteří funkcionáři ČSSD si vůbec  neuvědomují, že takovéto personální postupy budou zneužívány v příštích měsících a letech vůči ČSSD obecně, jako důkaz jejího papaláštví a klientelismu. S ohledem na to, jak se v posledním čtvrt roce vyvíjí kauza kolem odcházejícího ministra Staňka a nyní nová kauzička na ministerstvu zahraničí, je velmi snadné přesvědčovat veřejnost, že ČSSD jde jen o posty a zaměstnávání kámošů. 

Je škoda, že poněkud v zákrytu za touto záležitostí zůstává snaha špiček ČSSD dostat se k reálným číslům rozpočtu na ministerstvu práce a také na ministerstvu vnitra pro rok 2020. Paní ministryně Maláčová zatím ke své vlastní škodě nevyužila všechny argumentační možnosti, které má v souvislosti s chybějícími finančními prostředky do letošního  rozpočtu krajů v oblasti sociální politiky. Upřímně, takovýto mimořádný rozpočtový výdaj není schopno řešit sólově žádné ministerstvo. Je to rozhodující měrou věcí premiéra a jeho ochoty přesvědčit ministryni financí, aby tuto rozpočtovou prioritu vlády dokázala pokrýt. Obdobně jsem postupoval jako premiér v roce 2006 při pokrytí neuhrazených  závazků fakultních nemocnic v rozsahu několika miliard. Prostě rezort zdravotnictví neměl z čeho to zaplatit...

Jiří Paroubek