Ostudná protibenešovská výzva politických extrémistů (Pithart a spol.)

Na Hlídacím Psu se objevila „Výzva: doplňte k soše Edvarda Beneše tabulku, že zabránil obnově demokracie a že k bezpráví mlčel“.

Skupina politických extrémistů, pod vedením mně dosud neznámého ředitele Ústavu nezávislé žurnalistiky a dále pak P. Pitharta, bývalého českého premiéra a za účasti dalších, kteří jsou nepříliš významní, o to však více názorově toxičtí, se vskutku vyznamenala. Signatáři této pomatené výzvy žádají po pražském magistrátu, aby doplnil k soše prezidenta E. Beneše tabulku poněkud paličského a zejména zcela lživého obsahu.

Chtěl bych se zmínit o profilu účastníků této podivné iniciativy. Je to zvláštní rusofobní a antibenešovská klika osob. Klika lidí, jejichž společenský význam je naštěstí prakticky nulový. Není za nimi vidět žádná práce pro republiku.

Někdejší český premiér Petr Pithart budoval v naší zemi v čele české vlády v rámci liberálního Občanského hnutí (OH) tak dlouho demokracii, až jej voliči i s OH ve volbách do sněmovny v roce 1992 zcela smetli. Vypustili mu prostě rybník. Pak se z nedostatku jiného volebního nosiče stal lidovcem a stál nějakou dobu v čele úplně zbytečné instituce státu, kterou je český Senát.

Velice angažován v celé výzvě je také hlavní editor deníku Forum 24, který o sobě říká, že je historik a filozof. Za zamyšlení nad jeho duševním rozpoložením slouží toto jeho vyjádření: „Neměli bychom zapomínat, že takzvaná třetí republika z let 1945 - 1948 byla nahrazením protektorátu nacisticko-německého neméně obludným protektorátem sovětsko-ruským. A byl to právě Beneš např. s Janem Masarykem, kdo svou podivnou ,slovanskou politikou’ dláždil cestu Československa do područí Moskvy“.

Naučil jsem se texty vycházející z „deníku“ Forum 24 brát s rezervou. Ale takovýto blábol opravdu nelze snést. Prezidentu Benešovi a ministru zahraničí Masarykovi šlo především o to, aby si Československo našlo svou vlastní pozici mezi Západem a Východem. Tedy něco podobného, co se povedlo Finsku. Takže zachovat demokratický politický systém republiky s respektováním zájmů Sovětského svazu. Myslím, že Finové prožili období let 1945 až 1990 v situaci zvyšujícího se blahobytu, i když jejich ekonomika byla závislá na ruských surovinách (levných) a na odbytu jejich zboží především na ruském trhu. To, že se tato politická koncepce neprosadila i u nás, bylo samozřejmě špatně pro republiku. Ale dělat z Edvarda Beneše a Jana Masaryka politiky, kteří sloužili zájmům Moskvy je duševní kretenismus.

Svým vyjádřením se vyznamenal také P. Pithart, spoluautor knihy České průšvihy 1945 – 1948. Ten zcela nepřípadně vidí paralelu současného dění v zemi právě s obdobím třetí republiky. Naše společnost se prý opět …“dostává na šikmý svah, tentokráte autoritářského režimu, který nás bude vzdalovat od Západu. Je totiž myslitelné, že po podzimních volbách se k moci dostane koalice stran, z nichž se už žádná nebude hlásit k étosu událostí před 35 lety“. I pro Pitharta byl Edvard Beneš tím, kdo naši společnost na „první šikmý svah“ přivedl.

A vypadá to tak, že lidé prý….“u nás o tom vědí dosud málo nebo nic. Je třeba to dát zřetelně najevo i tímto věcným připodotknutím“. Prostě řečeno, zkreslením dějin anebo otevřeným lhaním.

Bylo by ostatně zajímavé vědět, kdo financuje provoz Ústavu nezávislé žurnalistiky a serveru Hlídací Pes. org. Z toho by nám bylo jasno mnohé.

Mluvit o tom, že třetí republika ….“byla mostem mezi hnědou a rudou totalitou“. A dále prý „…nepochopení jejího antidemokratického charakteru je dodnes zdrojem všech fašizujících tendencí v ČR…“ To je opravdu vrcholné číslo. Tak se totiž vyjádřil další popleta, údajně historik.

Jiný výtečník hovoří o tom, že „Politika Edvarda Beneše … byla nejpozději od roku 1943 založena na primárním spolčením se Sovětským svazem a s českými a slovenskými komunisty. Vedla postupně…ke komunistické monopolní moci a sovětizaci Československa“.

Je zajímavé, že nikdo z údajných historiků si nepovšiml role Jaltské konference ve vztahu k uspořádání zejména (střední) Evropy i světa. Prostě, měli jsme smůlu, že jsme skončili za „Železnou oponou“.

A že se Edvard Beneš a s ním spojení nekomunističtí politici, nekomunistické politické strany v rámci Národní fronty, snažili dát republice jiný směr nežli ten, který prosadila nakonec Gottwaldova komunistická strana, je smutným faktem. Nezmínit důsledky Jalty na poválečný vývoj u nás je hrubým opomenutím skupiny signatářů paličské výzvy.

Všichni tzv. historici, politologové a sociologové pod výzvou podepsaní přece musí také vědět – takové znalosti ústavního práva a ústavních zvyklostí naší republiky by měli mít – že Edvard Beneš byl ústavním prezidentem. Nevelel tedy exekutivě. Ano, měl v ní politické spojence, kteří ale stejně jako on museli respektovat, že v tehdejším pluralitním politickém systému se nejsilnější politickou stranou v Československu v parlamentních volbách v roce 1946 stala komunistická strana. Signatáři výzvy a spoluautoři výše zmíněné knihy České průšvihy, by se měli zabývat tím, co k takovému vynikajícímu volebnímu výsledků komunistů vedlo.

Získával jsem od tehdy žijících pamětníků z řad členů bývalé Národně-socialistické strany a Sociální demokracie před rokem 1948 v 70. až 90. letech jejich zkušenosti a názory na třetí republiku a únorový puč. A myslím, že mě osobně je jasné, proč komunisté byli tak úspěšní. První čs. republika nebyla určitě státem ideálním, nebyla státem pro všechny, i když se významná část politických elit (zj. Masaryk, Beneš a reformní socialisté) o to snažila. A zrada „západních spojenců“ v Mnichově v září 1938 vedla velkou část zj. českého obyvatelstva k odklonu od západní politiky a příklonu k politice sovětského typu. Je to smutné, ale je to tak.

Házet všechno na E. Beneše je ahistorické a ve své podstatě hloupé a stejně tak je hloupá výzva extremistického charakteru z Hlídacího Psa.