Opoždění bojovníci proti komunismu

Kdykoliv česká pravice neví kudy kam s hospodářstvím země, kdykoliv narůstá sociální napětí, objeví se nějaké skandály monumentálních rozměrů, vytasí se s historickým pseudoproblémem, který navíc zkresleně, polovičatě a leckdy i intelektuálně nešťastně, abych neřekl rovnou hloupě, uchopí. To vše se zpožděním nějakých 18 či 19 let.

Touto metodou pracoval Mirek Topolánek, který vyzdvihoval úlohu v mých očích bezohledných vrahů Mašínů v situaci, kdy se občané bouřili proti zavedení lékařských poplatků. Stejným způsobem pak postupuje tato koalice v situaci zavádění tupých účetních škrtů, úvah na dramatické navýšení spodní hranice DPH, protestů lékařů, policistů a dalších sociálních skupin. Objevují se celé pluky poněkud opožděnýchbojovníků proti bolševismu.

Myslím si, že mohu naprosto s klidným svědomím hovořit o tématu protikomunistického odboje, protože - ať se rozhlížím, jak se rozhlížím - jsem v tomto sále jediný, kdo se v květnu roku 1990 spolupodepsal pod stanovisko tří historických demokratických politických stran - lidovců, národních socialistů a ČSSD, tehdy Československé sociální demokracie na pozastavení činnosti KSČ. Hujeři z tehdejšího Občanského fóra se proti tomuto kroku postavili a tvrdili, že jde o nevyzrálý politický počin. Zpětně s tím souhlasím. Byla to největší politická chyba mého života

Tehdy bezprostředně po roce 1989, po pádu bývakého režimu, bylo však jistě legitimní se touto otázkou zabývat. Byla nanejvýš aktuální a bylo legitimní například o pozastavení činnosti KSČM uvažovat.

Nastolování protikomunistické tématiky dnes v jakékoholiv podobě je zpozdilé a je jen zástěrkou neschopnosti předkladatelů řešit skutečné problémy reálných lidí žijících v dnešní reálné a neradostné skutečnosti. Je to jen další boj v bitvě, která již byla před lety vybojována.

Jak známo, zákon který předložila skupina poslanců, v podstatě jen opakuje senátní návrh zákona.

Řekněme si to upřímně: Po věcné i právní stránce je to zákon veskrze špatný.

Dovolte mi, abych jen ve stručnosti charakterizovat některé své výhrady:

Vytýkám návrhu, že orgánem, který bude mít rozhodující slovo v tom, která osoba je či není účastníkem odboje (odporu) se má stát Ústav pro studium totalitních režimů. Zastávám názor, že tato instituce nemá s vědeckým a tedy neutrálním bádáním naší nedávné historie nic společného. Jestliže Nečasova vláda hledala rozpočtové úspory bezhlavým škrtáním, tak měla začít zrušením této instituce bez náhrady. Že se nejedná jen o můj názor svědčí i kritika obsažená ve Stanovisku historiků nejnovějších dějin k tomuto materiálu, kde se mimo jiné říká, cituji: “Lze se oprávněně obávat, že se do procedury vydávání osvědčení promítnou dlouhodobé spory uvnitř této instituce a nedostatečně kritický přístup Ústavu pro studium totalitních režimů k materiálům bývalé Státní bezpečnosti”.

Za zvlášť závažnou vadu pokládám ustanovení, že v mnoha případech může docházet k legalizaci činností, která je významnou částí, myslím, že dokonce většinou společnosti legitimně vnímána jako trestná činnost. Jinými slovy i vrazi Mašínové se podle tohoto zákona stanou oceňovanými, ba dokonce oslavovanými hrdiny.

Prokáže-li se dále během řízení, že jednání odsouzeného bylo vedeno úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu anebo k tomu vytvořit prostředkym, půjde o jednání beztrestné. Toto ustanovení zcela rozvrací pojmy co je a co není kriminalitou. Každý pachatel, každého trestného činu té doby může tvrdit, že minimálně s eventuálním úmyslem směřoval proti komunistickému režimu, a proto by rozhodnutí ohledně všech pachatelů všech trestných činů spáchaných v rozhodném období mohla být v rámci této normy zrušena. To je filozofie zákonodárství revolučního jakobínského Konventu a Výboru pro veřejné blaho z roku II. francouzského revolučního kalendáře, tedy z 90. let století osmnáctého.

Absurdní až komické jsou rovněž úvahy o rozlišování protikomunistické činnosti na odpor a odboj. Bude v podstatě záležet jen na libovůli úředníků, koho kam a do které kategorie zařadí. Úžasné.

Konečně poslední výtka: Návrh zákona stanoví poměrně široké množství kategorií občanů, které podle zákona ocenit nelze, vzhledem k jejich členství v klíčových organizacích komunistického režimu či spolupráci s nimi. Dochází však ke zjevným nerovnovážnostem, když mezi takové kategorie je zařazeno kupříkladu pouhé absolvování tříměsíčního kursu na vysoké politické škole v členských státech Varšavské smlouvy či krátké řadové členství v KSČ, na druhou stranu návrh zákona nikterak nepostihuje kupříkladu ani působení v nejvyšších orgánech Socialistického svazu mládeže.

A tak bych mohl, vážené kolegyně a kolegové, pokračovat. Ale není třeba.

Navrhovaný zákon je veskrze ideologickou normou.

Je dalším pokusem rozdělovat společnost a to je proti smyslu politiky v sociálně-demokratickém pojetí, alespoň jak já jsem ji vždy vnímal.

Ale pro vládní koalici mám jednu dobrou zprávu: Řadového občana to nezajímá. A ani zajímat nemůže.

Právnický a ideologický paskvil nemůže přinést důstojné normy nahlížení na minulost.

Přitom zákon, kterým bychom se vyrovnali s minulostí a ocenili boj mnoha našich spoluobčanů proti komunistickému režimu, nepochybně potřebujeme. Celou řadu z nich jsem znal a byli po obnovení demokracie, kdy se mohli vrátit do republiky, mými přáteli. Měli dokonce stejnou stranickou legitimaci jako já – Jiří Horák, Přemysl Janýr, Radomír Luža, jiří Loewy a další a další. Mluvím úmyslně o těch, kteří strávili desítky let v emigraci a pracovali v exilových čs. organizacích.

Dámy a pánové z koalice. Schvalte si klidně tento zákon. Vaše politické postavení se tím nijak nevylepší. Reálně problémy této země tím nevyřešíte.

(projev v poslanecké sněmovně k zákonu o protikomunistickém odboji)