Nastává čas koncertu velmocí?

Je válka na Ukrajině u konce? Obnovují se normální vztahy mezi Amerikou a Ruskem? Bude Evropa následovat USA?

Série otázek, která byla před pár dny či týdny nemyslitelná, tvoří obsah rozhovorů v nejvyšších kruzích těch, koho se to týká, ale nebyli přizváni.

Podle toho, co víme, americký prezident Donald Trump si dohodl s ruským protějškem Vladimírem Putinem uzavřené dvoustranné setkání na Aljašce, snad v Girdwoodu u Ankorage. Tam už má chlouba regionu, první nordické lázně Alyesca Nordic Spa, totálně zablokované termíny mezi 12. a 16. srpnem.

Ostatním, kteří u toho nebudou, nezbývá, než se setkávat aspoň sami mezi sebou a zkusit tato jednání ovlivnit nepřímo, formou intervencí, výzev a prohlášení. Možná se sáhne i po ráznějších metodách, aby se setkání zmařilo nebo alespoň odsunulo. Není divu, protože se utkávají dvě zcela protikladné koncepce mezinárodní politiky.

Kdyby šlo jen o výsledek války, Rusko usiluje o obnovu strategické hloubky, která by je oddělovala od zemí (a základen) NATO. Jeho hlavním trumfem je momentálně lepší postavení na bojišti, kde ukrajinské jednotky postupují takříkajíc špatným směrem. Nárazníkový pás mohou představovat čtyři ukrajinské provincie, které má Rusko u své západní hranice. Krym, obsazený už dříve, by tam byl samozřejmě také.

Ukrajina a její evropští spojenci stále doufají ve schopnost vnutit řešení, kdy by nejprve bylo vyhlášeno bezpodmínečné příměří, a pak by se vyjednávalo, jak dál. Ukrajina zároveň odmítá vydat jakákoliv území, už přece její ústava to zakazuje. Ale Rusko už si tyto čtyři ukrajinské provincie vtělilo do ústavy taky – a tohle není válka právníků.

Kdo chce vojenské úspěchy Ruska zpochybnit, může mluvit o tom, že postup je pomalý, obsazují se převážně malé vesnice a osady, zatímco ztráty jsou velké a je tu taky riziko vršících se sankcí, které může podlomit ruský potenciál. Což se tvrdí už téměř 3 a půl roku a zhroucení Ruska se nekoná.

Proti tomu lze poukázat na vznikající obklíčení velkých měst Slavjansk a Kramatorsk, množící se případy úplného rozpadu ukrajinské obrany, vyčerpání lidských zdrojů v bránící se armádě a totální závislost Ukrajiny na zahraniční vojenské a finanční pomoci.

Jakmile skonči třeba americká zpravodajská podpora, bez dálkového navádění jsou dodané chytré zbraně slepé. Krátce, k ničemu. Týden po konfliktní únorové návštěvě ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Bílém domě, odkud byl host Trumpem vypoklonkován bez večeře, to Američané krátce předvedli a výsledek byl okamžitě vidět.

Teď však mají Spojené státy silnější důvody, jak vycouvat z konfliktu, který se jim může vymknout z rukou. Množí se ukrajinské vzdušné útoky na strategické cíle v hloubi ruského území, kterými se vyvažuje slábnoucí schopnost ukrajinské obrany na donbaské a záporožské frontě. Ukrajinci nevidí jinou cestu, jak v tomto konfliktu zachovat aspoň trochu rovnocenné postavení, které budou potřebovat pro přijatelný výsledek jednání o příměří a míru.

To však chtějí od partnerů, od kterých tyto zbraně požadují, trochu moc. Američanům tato válka nevadila, dokud se na ni dívali zdálky. Kdyby se však do útoků na Rusko zapojily americké dalekonosné zbraně, krmené daty z amerických satelitů a možná i řízené americkými specialisty, konflikt by dostal přímý charakter.

Z druhé strany by mohly létat Orešniky nebo něco podobného, čemu na vzdálenosti nezáleží. Stálo by to za to? Trump už dal jasně najevo, že má zájem tuhle válku ukončit, nikoliv vystupňovat. A že vidí možnosti, jak obnovit normální vztahy s Ruskem, protože obě velmoci se vzájemně potřebují. Mnohem naléhavější než vzdálená regionální válka – a nic jiného v očích Američanů ten ukrajinský konflikt nepředstavuje – je akutní nedostatek klíčových surovin pro technologie budoucnosti jako je umělá inteligence nebo elektromobilita.

Možná, že jsou tyto suroviny pod grónským ledem, kam by se američtí prospektoři rádi podívali, ale asi by se to neobešlo bez konfliktu se spojeneckým Dánskem. Stejné příležitosti jsou však v ruských pobřežních vodách Arktidy, a tam Putin naznačil vstřícnost. Vzácné zeminy, o které se jedná, nejsou vzácné, že by jich bylo na Zemi málo, ale je těžké a nebezpečné je koncentrovat a zpracovat, a Rusko nabízí také kapacity a prostory.

Evropu dusí drahé energie, ztráta východních trhů - a čínská konkurence, která tyto handicapy zesiluje. Válka, která rozvrátila zdroje evropské prosperity, přitom vznikla ve světě, který už vlastně není. Byl to svět pod nadvládou americké hegemonie, svět s jediným pólem, ke kterému bylo třeba hledět. Nástup Číny, Indie, Brazílie a dalších nově industrializovaných zemí - velmocí, které začínají společně této hegemonii čelit, vytvořil zcela nové geopolitické priority.

Na aljašském summitu Trump – Putin má být podle některých analýz ukrajinská válka jen podružným tématem. Hlavní je narovnání vztahů obou velmocí, kdy by se místo výměny schopnosti škodit vytáhla výměna předností – ruské suroviny za americké technologie. To, co se chystá, může být jasná dohoda o zásadách soužití.

Odvážnější analytici už mluví o nové Jaltě, byť proběhne tentokrát v aljašském rezortu. Česká opozice mír nepochybně uvítá. Ale nemluvme už jen o míru, mluvme o míru a spolupráci.