Méně štvaní, více rozumu!

Provládní publicisté se měsíc po volbách zvolna vzpamatovávají z těžkého šoku. Když moudrý člověk prožije zdrcující prohru, a tou zcela určitě špatný úsudek velké části novinářů - pokud jde o momentální nálady lidí - byl, zastaví se a přemýšlí, jak se příště nezesměšnit.

Před nedávnými volbami do krajských zastupitelstev a třetiny senátu se v tisku objevovaly pochvalné tirády oslavující vládní politiku reforem. Co na tom, že je lidé v této podobě nechtějí. Občané se dozvěděli - ačkoliv o to ve své většině vůbec nestojí - jaké výhody skrývá např. americký radar na našem území. Sám jsem se zúčastnil v sedmi týdnech před volbami zhruba sto třiceti politických mítinků s občany po celé zemi. Na setkání v menších městech chodily stovky lidí, ve větších i tisíce. Viděl jsem, jak lidé reagují např. na zmínky o světové finanční krizi, a pochopil jsem, proč to vládní politiky s jejich snahou zamlčovat či bagatelizovat tento problém připravuje o značnou část zbývající důvěryhodnosti. „Obyčejný" český občan není vůbec hloupější nežli občan německý či rakouský. Má naopak v paměti pády malých českých bank, v poslední chvíli zadržený pád obří IPB a jeho důsledky, rozvrat kampeliček. A tomuto velmi poučenému občanovi někdo z vlády vypráví ekonomické báchorky. A nejčtenější deník v zemi jej dokonce vyzývá k tomu nejít k volbám, patrně v bludné naději, že se k volbám dostaví jen obdivovatelé vlády.

Kolik novinářů prakticky ze všech médií (výjimkou je jen část redaktorů z Práva a v posledních týdnech před volbami i neutrální ČT) vykreslovalo ve svých článcích něco, co je zcela a naprosto vzdáleno realitě. Po listopadu 1989 se nikdy neprojevila větší odtrženost médií od názorů většiny občanů, nežli nyní. Lidé v důsledku toho médiím nevěřili.

Jaký by to byl nyní problém, aby si velké české noviny např. nechaly udělat od specializovaného pracoviště detailní analýzu příčin i důsledků zdrcující volební porážky vládních stran v nedávných volbách.

Viděli by například, že podle jedné takové analýzy je téměř 62% (!) občanů spokojeno s výsledkem voleb. Více než dvě třetiny občanů očekává od ČSSD splnění jejích slibů na krajské úrovni (pokud jde o eliminaci poplatků ve zdravotnictví v krajských nemocnicích; neziskový charakter krajských nemocnic; žádná privatizace veřejných služeb v sociální oblasti). Z analýz také vyplývá, že zhruba pro 60% občanů nejdůležitějším prostředkem působícím na jejich rozhodnutí, koho volit, byla televize. Zhruba třetinu voličů (!) však ovlivnily veřejná shromáždění. A to byly dvě oblíbené disciplíny lídrů ČSSD.

Co vidím ovšem jako zcela rozhodující, to je, že řešení sociální demokracie ve zhruba deseti velkých společenských tématech mají ve veřejnosti ohromnou, zdrcující převahu nad ODS. Alespoň podle sociologických analýz.

Také přínos stranických lídrů, šéfů stran je voliči hodnocena zcela v neprospěch předsedů vládních stran. Dokonce i předseda KSČM je hodnocen v tomto směru výrazně výše nežli předsedové všech tří vládních stran (!).

Je samozřejmě možné sociologií pohrdat (a dělat si legraci z těch, kdo sociologii využívají) - skutečně profesionální politik a novinář - to ovšem nedělají. Nechci být zlý, ale o sociologii jako pavědě naposledy hovořili stalinisté.

Voliči sociální demokracie dávají v povolební euforii ve stranických preferencích své strany cca 38% hlasů. To ve voličských preferencích představuje 42% podpory. Myslím, že je to mezní hodnota.  Nicméně sociální demokracie, bude-li pokračovat ve své dosavadní opoziční politice, může dlouhodobě stabilizovat podporu na úroveň 38 - 40%.

Se zájmem každý den čtu denní tisk. Musím konstatovat, že někteří novináři prostě moudří nejsou. A nejsou ani schopni korekce svého přístupu. Zářným příkladem toho byla MF Dnes z 18. listopadu. Zjevně stále duševně vykolejený Miloš Čermák, podle vlastních nedávno zveřejněných slov kmenový volič ODS, píše: „Je mi nepříjemná představa J. Paroubka v jakékoliv vysoké státní funkci, protože je mi ten člověk protivný a považuji jej za nebezpečného." Zlatá slova. Snad by se více hodila do stranického časopisu ODS (včetně jejich zaujatého autora) nežli do deníku, který chce být českých Guardianem.

Vrcholné číslo ovšem tentokrát v MF Dnes předvedl jindy vcelku rozumný V. Kučera. V článku pod „slibným" názvem „Kdy komunisté Paroubkovi vynadají do sociálfašistů" předvádí docela služnou slovní ekvilibristiku. Doporučuje, abych si na internetu přečetl o jednom z bojovníků za svobodu. Pane Kučero, Vámi mně příkladem dávaný pan Fuchsa, není prvním antikomunistou, o němž jsem slyšel. Dokonce jsem některé osobně potkal a měl anebo mám je za své přátele. Uvedu za všechny jen dva: Jiřího Horáka a Přemysla Janýra. Jeden byl pravicový a druhý levicový sociální demokrat. J. Horák byl 41 let v exilu, žil především ve Spojených státech a svou činnost v exilových organizacích končil jako generální tajemník Rady svobodného Československa. Přemysl Janýr, jeden z čelních činitelů obnovující se ČSSD v roce 1968, žil 20 let v rakouském exilu. Jako blízký spolupracovník kancléře Bruna Kreiského pomáhal po roce 1977 českému disentu. V politice nebylo lidí, kteří by na mě měli větší vliv nežli právě tito dva muži. Vzdělaní, tolerantní, se světovým rozhledem, politickými zkušenostmi z americké a rakouské politické kultury. Oba byli lidmi nejen s encyklopedickými znalostmi, ale byli také velkými praktiky.

Ani jeden z nich se nedožil mého příchodu do vysoké politiky v dubnu 2005. Myslím však, že by s výsledky mé práce byli vcelku spokojeni. A co by asi říkali na antikomunistické štvaní v souvislosti s utvářením části krajských koalic s účastí KSČM? Řekli by asi tolik, že sociální demokracie přece dělá koalice v krajích i s jinými stranami. A že ve všech koaličních radách v krajích má ČSSD zajištěnou většinu. A zdůraznili by, že pokud na sociální demokracii dnes útočí zleva (kvůli koalicím s ODS i lidovci) i zprava (kvůli spolupráci s komunisty), jde strana správným směrem: dopředu.