K míru v Sýrii je nejblíž za posledních pět let. Díky Rusku

Ještě před pěti týdny v Sýrii to vypadalo jinak. Damašek se během několika týdnů mohl stát předmětem závěrečného tažení Islámského státu a obsazení Damašku by zcela nepochybně zlomilo morálku Asadovy vlády a jeho armády.

Američané svými platonickými leteckými útoky dokázali za rok v Sýrii to, že Islámský stát ovládal mnohem větší plochu území než kdy před tím. A neúnavně se tlačil do západní, nejlidnatější, části, kterou zatím držel Asadův režim. Tedy do té části Sýrie, kam se miliony uprchlíků uchýlily pod ochranu Asadovy armády.

Saudové a Turci přímo či nepřímo podporovali Islámský stát a další islamistické skupiny. A Turci si dávali záležet na tom, aby Kurdové v severní Sýrii, tak chváleni Západem za příkladný odpor vůči bojovníkům Islámského státu, byli proti po zuby ozbrojeným bojovníkům Islámského státu ozbrojeni jen lehkými polními zbraněmi.

V závěru září vstoupilo velmi razantně do bojů v Sýrii Rusko a z mezinárodní izolace, díky podpisu dohody o nevyužívání jádra k vojenským účelům a díky Rusku, vystoupil také Írán s jeho silným lidským, materiálním, vojenským a do budoucna i finančním potenciálem.

Naopak Saudové se s ohledem  na pokles cen ropy musejí se svými penězi naučit počítat, a pokud se ceny ropy nezmění směrem nahoru, budou muset během několika málo let omezit nejen své sociální programy, ale také jakékoli úvahy o expanzivní zahraniční politice, včetně vydržování finančně náročných islamistů v Sýrii či jinde.

Účast Ruska a Ruskem přizvaného Íránu na jednání ve Vídni o budoucnosti Sýrie je ohromnou změnou na mezinárodní politické scéně. Kdo je prvním poraženým, zatím jen politicky, to je však EU. Tu k jednáním ve Vídni nikdo nepřizval. A EU má přitom na zastavení proudu uprchlíků ze Sýrie obrovský zájem. Hořkou pilulku musely samozřejmě spolknout také USA, jejichž vojenské angažmá v Sýrii a Iráku neskončilo právě úspěchem, ale i oslabení Saudové a turecká vláda, která balancuje ve své zemi na pomezí ústavní krize.

Ústavní krize může v Turecku vypuknout tehdy, pokud nedělní mimořádné parlamentní volby dopadnou zhruba stejně jako ty předchozí v červnu, ve kterých nezískala Strana spravedlnosti a rozvoje prezidenta Erdogana pro něj žádoucí absolutní většinu mandátů v Parlamentě.

Pokud ji ani tentokrát nezíská, a dělá pro její zisk možné i nemožné, mohou se všichni, kdo v parlamentu budou a kdo jsou zatím v opozici, proti Straně spravedlnosti a rozvoje spojit. To by vedlo k zásadní změně  turecké zahraniční politiky. Stejně tak jako vstup opoziční sociálně demokratické Republikánské lidové strany, strany s kemalistickou tradicí, do vlády.

Turecko bude do budoucna řešit odstředivé tendence, které vyplývají z početné kurdské populace, která se i díky válkám v Iráku a Sýrii dává do pohybu. Pokud se dá v dnešním Turecku do pohybu 12 –15 milionů lidí, kteří půjdou za svým cílem, tedy například velmi silné autonomie či dokonce samostatnosti, nemůže je v dnešním světě nikdo zastavit. A to ani turecká vláda, i když by chtěla opak.

V. Putin si je jistě vědom všech slabostí těch zemí, které s Ruskem sedí u jednacího stolu ve Vídni a které ještě před pěti týdny mluvily jen o bezpodmínečném odchodu prezidenta B. Asada ze syrské politiky. Za pět týdnů je situace už někde úplně jinde. Větší šance na mír v Sýrii po téměř pětiletých bojích, než je dnes, ještě nebyla.