Jednání není kapitulace

Důvod, proč vláda tak houževnatě jedná o snížení bezpečnosti České republiky, zná jen ona sama. Snad. Záhada zdánlivě nelogického vyjednávání o radaru, který snižuje bezpečnost Evropy ještě dřív, než se vůbec koplo do země, může být fyziologická. Premiér Mirek Topolánek se při jednání s Američany vždy okamžitě zlomí do předklonu, a tak ztrácí nadhled, který mu jinak umožňuje jeho vysoká postava. S překrvenou hlavou pak nedokáže rozlišit, jaký je rozdíl mezi zdvořilou odpovědí na otázku spojence a bezmezným souhlasem s Velkým bratrem. Málo platné, že to pak maskuje neústupným hašteřením o velikost a barevnost výstražných tabulek na kraji radarovitého lesa.

Vlády sociální demokracie považovaly za největší úspěchy své politiky to, že zakotvily Českou republiku v Evropské unii a NATO, protože to bylo pro zemi výhodné. Ani si nedovedly si představit, že by někdo zodpovědný mohl dělat něco jiného. Dnes si proto musí vyčítat nedostatek představivosti.

Jedině vnitřní jistota spasitelů světa může dát Topolánkovi a jeho vyjednavačům sílu pokračovat v tom, co udržuje většinu našich spojenců ve střehu, neboť se jim zdá, že Čechům už není NATO a EU dost dobré. Že je chtějí napravit způsobem, který se nikomu - až na pár lidí v Bílém domě - nezdá. A že vědí nejlíp, co je třeba dělat, takže jsou k jakékoliv smysluplné diskusi hluší. 

Kdybychom hledali poučení ještě v hlubší minulosti, pak v raném středověku, když se loupeživé tlupy vydávaly přes šumavské hřebeny na jih, platilo úsloví: „Čecha uzříti, života pozbýti." Buďme rádi, že se už zapomnělo.

Když shrneme argumentaci proti radaru, jsme tím poměrně rychle hotovi. Odcházející administrativa nemá plnou podporu pro pokračování v silových řešeních ani v Kongresu (přiškrcuje kohoutek s financemi), ani ve zpravodajských službách (nechaly úmyslně uniknout zjištění, že Írán už před lety zastavil vývoj jaderné bomby), a jak ukázalo náhlé odstoupení admirála Williama Fallona, velitele z Iráku a Afghánistánu, ani ve špičkách ozbrojených sil.  

Představa, že by se Spojené státy nechaly zatáhnout do dalšího bezvýchodného a nákladného konfliktu také v Íránu, už láká jen úzkou hrstičku těch, kdo by chtěli minulé neúspěchy zamaskovat útěkem vpřed. A hlavně to neláká americkou veřejnost, která dostane slovo už počátkem listopadu při volbách prezidenta, poslanců, senátorů a spousty dalších významných zástupců lidu.

Ani válka v Iránu by však neznamenala, že íránské zbraně mohou ohrozit Evropu, upozorňují američtí odborníci a lidé, kteří zřejmě od příštího roku převezmou odpovědnost za vedení Spojených států.

Poláci si už všimli, že v případě raket na jejich území hrozí souhlas s něčím, co sami Američané nakonec možná nebudou chtít.

Rusové vidí v radaru pokus o přesunutí americké obrany blíže k ruským hranicím, a tak jsou připraveni střílet napřed k nám, aby se síly vyrovnaly. Jen tahle hrozba je reálná. Je však zároveň vyvolaná, není tedy nutná. Teď však bohužel spolupracujeme na jejím vytváření.

Radar nejspíš nepředstavuje bezpečnostní, ale obchodní řešení. Evropské firmy jsou zhruba stejně daleko jako jejich americká konkurence. Zaostávají však v tom, že nedokázaly najít slabou vládu, přes kterou by své záměry protlačily.   

Jak dlouho tady ta slabá vláda bude, to nikdo neví. Všichni však vědí, že radar podporu české veřejnosti nemá.

Jeho budoucnost je nejistá, ať už s ním bude Topolánkova vláda souhlasit, nebo ne. Až bude vystřídána vládou sociální demokracie, vrátí se i politika upevňování soudržnosti spojenců a vyváženosti transatlantické spolupráce, kterou měl radar rozbít.