Je obrazoborectví normální?

Československé a české dějiny provází intenzivní obrazoborectví. Tu a tam nastane období, v němž se dostane idol předchozích časů v nové době  do jiného úhlu pohledu.

A tak bývají retušovány fotografie (za bývalého režimu), odstraňovány sochy a obrazy či knihy  bývalých ikon. Za bývalého režimu to byly zejména sochy T. G. Masaryka, E. Beneše, nejrůznější pamětní desky s připomínkou například osvobození nějakého západočeského města či obce americkou armádou apod.. Prostě najednou tyto připomínky nedávného času, tyto nedávné ikony, zj. význačné osobnosti předchozí doby  se staly závadovými. V nejlepším případě takové obrazy či sochy skončily v depozitářích. V horším případě byly takové  sochy zničeny, použity na štěrk, stavební kámen  či roztaveny. Obrazy byly zcela zničeny.

Také v současné době má   určitá část české pravice potřebu odstraňovat sochy či jiné symboly, připomínající tak nebo onak staré časy. To, že z našich veřejných prostranství zmizeli Leninové či ještě dříve Stalinové, případně Gottwaldové, to je zcela v pořádku, to se dá plně  pochopit. Je ale jistý, významný  rozdíl mezi politikem, který utváří diktátorský režim a mezi vojákem, který jen vykonává příkazy. V případě odstranění Koněvovy sochy z veřejného prostranství v Praze 6, se  situace zřejmě  na chvíli uklidnila. Socha má být přemístěna až se pro ni najde vhodné nové místo. To může nějakou chvíli trvat. Právní puristé upozorňují, že urážlivé nakládání s Koněvovou sochou je vlastně porušením smlouvy o přátelství mezi Českem a Ruskem uzavřené v roce 1993. Ale jistě se najdou i jiní právní odborníci, kteří budou tvrdit něco úplně jiného.

Když jedu do Paříže, zastavuji se tam často  ve své oblíbené restauraci, která je blízko slavného bulváru Saint Germain. Z boční  ulice, ve které tato restaurace je, je vidět přímo na bulváru Saint Germain stojící sochu velkého francouzského revolucionáře Georgese Dantona. Danton byl jedním z těch,  kdo, coby vůdčí duch Pařížské komuny (revolučního městského zastupitelstva) v srpnu 1792, připravil pád království. A de facto také  internaci krále Ludvíka XVI..  Stal se v této revoluční době ministrem spravedlnosti a stál u ustavení revolučního tribunálu, který se později, za doby jakobínské diktatury, stal nástrojem revolučního teroru proti nepřátelům revoluce a nově ustavené republiky. Je zbytečné dodávat, že revoluční tribunál expedoval v průběhu své intenzivní činnosti  prakticky rovnou pod gilotinu stovky nepřátel republikánského režimu. Počátkem září roku 1792 Danton, jako ministr spravedlnosti francouzské vlády, jen přihlížel brutálnímu vraždění vězňů v pařížských věznicích, mezi nimiž byli i mnozí nepřátelé revoluce... Prostě lid vzal „spravedlnost“ do svých rukou.  A jeden  z mála lidí, který mohl tuto „lidovou spravedlnost“ zastavit, Danton, mlčel. Ale historická pravda také je, že k tomuto „zářijovému vraždění“ došlo v situaci, kdy se zdálo, že republikánský režim podlehne náporu vnitřních nepřátel a zahraničních armád, valících se do Francie. Ještě v září 1792, po zářijovém vraždění, se sešel nový revoluční zastupitelský sbor Francie – Konvent, v němž byl Danton jednou z nejvýraznějších osobností. A jedním z nejskvělejších řečníků revoluce.  Prakticky ve stejné době, kdy byl v Paříži ustaven Konvent, nedaleko Paříže, u Valmy, revoluční armáda Francie porazila Prusy a vyhnala je ze země. 

Za necelé dva roky byl Danton, jenž byl mimochodem členem jakobínského klubu, tak jako třeba Robespierre či  Saint-Just, popraven se svými politickými přáteli jako umírněný. 

Danton byl vynikající osobností francouzské revoluce, a i když má nepochybně na rukou krev, je jeho socha v nadživotní velikosti umístěna  na jednom z nejvýznamnějších pařížských bulvárů.

Zvláště nechutné je, že obrazoborectví je v Čechách vždy doprovázeno vcelku zbytečným a většinou lživým pomlouváním těch osobností, jejichž sochy jsou odstraňovány z veřejného prostoru. Tak v minulosti, za komunistického režimu,  byli zostouzeni zejména  prezidenti Masaryk a Beneš. Masaryk přece nechal střílet do dělníků a oba dva byli služebníky buržoazie… a tak bych mohl pokračovat. V souvislosti s Koněvem se někteří notoričtí lháři nestydí psát, že Prahu vlastně neosvobodila  v květnu 1945 Sovětská armáda, ale že to vlastně zařídili vlasovci a pražští barikádníci. Každému musí být jasné, že i když už v Praze sovětští vojáci nemuseli bojovat dům od domu, jako například v Berlíně pár dní předtím, byl to výsledek předchozího  ohromného válečného tažení Sovětské armády.   Jen dopad informace o tom, že se z Německa k Praze řítí sovětské tanky, způsobil hromadný úprk německých vojáků, kteří se za každou cenu chtěli vyhnout sovětskému zajetí. Celkem dobře tušili, že v gulagu na Sibiři by je žádný rekreační pobyt nečekal. Ostatně, většina německých vojáků se vrátila ze sibiřských lágrů až po deseti letech od konce války. Až po návštěvě západoněmeckého kancléře Adenauera v Moskvě, který to dohodl se sovětskými vůdci. Je smutné, že přední české deníky, a obecně média, se nestydí takovéto lži a dezinformace sdělovat široké veřejnosti. A v současné době  naprosto neumožňují prezentaci jiných názorů. Je to žalostný výsměch demokracii v naší zemi.

Jiří Paroubek