Jak souvisí české průzkumy a mladá finská premiérka?

V neděli zveřejnila Česká televize průzkum veřejného mínění agentury Kantar.cz. Nejsilnější volební formací by podle tohoto průzkumu v listopadu ve volbách bylo, podle očekávání, hnutí ANO.

Ovšem s volebním výsledkem pod 30% a zhruba o desetinu nižší podporou, nežli v předchozím měření preferencí. Je předčasné vyslovovat nějaké přehnané úsudky o tom, jak A. Babiše dohánějí jeho kauzy. Příští průzkumy jiných agentur a nakonec i Kantaru.cz za mě za měsíc můžou ukazovat něco jiného.

Trochu pochopitelný je pokles preferencí Pirátů, kteří zaznamenali oproti předchozímu měsíci snížení podpory respondentů o 3%. Prostě volič nemá rád rozhádané strany a chtělo by se říci, jen tak dál, neboť strana tohoto typu, bez ujasněného střednědobého a dlouhodobého programu, v podstatě jen swinguje na vlnách veřejného mínění a bez velké koncepce říká jen to, co část voličů chce slyšet. Zejména na mladé voliče dobře působí, že hlavní představitelé Pirátů jsou mladí, dobře se vyjadřující lidé, na první pohled vesměs dobře vychovaní. I z erotického excesu mladé a zcela nekompetentní pražské zastupitelky dělají pak poněkud dezorientovaní voliči Pirátů přednost. Je otázka, jak dlouho s touto politikou Piráti vydrží. Pokud by se vydali, jako kdysi Věci veřejné do vládní koalice, jejich nekompetentnost by čněla z každého jejich kroku. Dostali by se rychle tam, kam se dostaly Věci veřejné. Tedy k nízké a později nulové podpoře  veřejnosti. Ostatně velmi nadějným příkladem v tomto směru je pražský pirátský primátor Hřib. Koalice na pražské radnici pod jeho vedením se předhání  v nekompetentnosti a vlastně za rok, kromě změny znělky při zasedání zastupitelstva, nedokázala udělat v Praze vlastně nic podstatného. Pokud takto bude radniční koalice v Praze pokračovat, v krátké době musí obětovat na oltář vlasti primátora Hřiba, který bude beránkem božím snímajícím hříchy tohoto světa také za své zcela neschopné kolegy z rady.

ODS se propracovala díky zaváhání Pirátů na druhé místo v preferencích za hnutím ANO. Za Piráty  už v pelotonu následují jen strany, které jsou více nebo méně, abychom to řekli sportovní terminologií z fotbalu či hokeje, v pásmu sestupu.

Sociální demokracie podle tohoto průzkumu za měsíc posílila o 1,5% na 6%. Domnívám se, že skutečné preference strany se ale pohybují někde mezi 4 – 5%. A stejně tak si myslím, že komunisté, kteří podle Kantar.cz jsou na 5%, jsou na tom ve skutečnosti o něco lépe. Ale preference levicových stran jsou, i podle jiných průzkumů, jen hrou malých čísel.

Zajímavým fenoménem začíná být strana V. Klause ml., která se zvolna propracovává přes hranici volitelnosti, což je za tři měsíce od jejího vzniku vynikající úspěch. Myslím, že potenciál tohoto zatím více či méně protestního hnutí je mezi 10 – 12%. I strategicky to může být zajímavé z hlediska dlouhodobých politických  zájmů Andreje Babiše, pokud již směřuje ve svých úvahách (a to by měl) k příštím parlamentním volbám. Pokud by se jedna z levicových stran  po příštích volbách do sněmovny nedostala, může mít Babiš v Trikoloře vhodného náhradníka do vládní koalice. Myslím, že V. Klausovi ml. pomáhá jednak jméno jeho otce, je to již zavedená značka. Dále jeho zjevná kompetentnost v oblasti školství, ale také jasné vyjadřování  v jiných oblastech a konečně rovněž  to, že jej pražskokavárenští přátelé pravdy a lásky před celým národem 17. listopadu ostrakizovali na Národní třídě (i v přítomnosti jeho malé dcery). Tím dali najevo, kam Klaus ml. patří. Že není součástí establishmentu, ani těch kavárenských formací přátel lidu,   co ve skutečnosti   kašlou na lidi.

A nyní se vrátím k výsledkům politické levice v průzkumech. Kantar.cz není jedinou výzkumnou agenturou, která signalizuje potenciálně vážné problémy obou levicových stran, v jakémkoliv příštím volebním klání.

Finové dnes řeší zdánlivě zcela odtažitý problém. Této tradičně stabilní zemi, která je zvyklá na bezproblémové koaliční vládnutí a v níž  panuje  také sociální smír, došlo k problémům. Na jaře ve volbách zvítězila sociálně demokratická strana s necelou pětinou hlasů voličů. Pod vedením sociálně demokratického premiéra Rinneho ustavila středolevou koaliční vládu pěti stran. Ne zbytečně se říká, že dobře fungovat mohou jen vlády sestavené s co nejmenším počtem vládních stran. Ale ve Finsku jsou široké koalice tradicí a strany spolu vesměs korektně a bez velkých konfliktů i když spolupracují  ve větším počtu. Tentokrát se spolupráce po půl roce zadrhla, a to v důsledku premiérem nezvládnuté komunikace s odboráři z pošt. Tedy, sociálně demokratický premiér nezvládl komunikaci s odboráři, kteří v každé zemi mají blízko k politické levici (pokud to tedy nejsou např. odbory pracovníků burzy).  Když koaliční partner soc.dem., Strana středu, vyslovil nespokojenost s prací premiéra, ten se v krátké době odporoučel. Na jeho místo nastupuje třicetičtyřletá nová sociálně demokratická premiérka Sanna Marinová a koalice bude fungovat ve stejném složení dál. Nová premiérka přichází do čela vlády v situaci, kdy se v průzkumech veřejného mínění dramaticky snížila podpora sociální demokracie až na 13%, přičemž nejsilnější stranou ve Finsku by podle průzkumů momentálně byli pravicově populističtí Finové s téměř  čtvrtinovou podporou voličů.

Marinová je stoupenkyní tradiční sociálně demokratické politiky, ale současně se velmi zajímá o zelená témata. Přitom má zkušenost z komunální politiky, ale také z předchozího, byť krátkého angažmá v ministerské funkci. Je  matkou téměř dvouleté dcery.

Ale vrátím se k těm zeleným tématům. Česká společnost není samozřejmě na stejném vývojovém stupni jako společnost finská. A stále řeší a ještě nějakou dobu bude řešit otázky související s životní úrovní, s materiálními zájmy občanů. Chci upozornit, že i tak a zejména perspektivně je u nás  široké pole pro získání zejména mladých voličů pro ekologická témata. Strana zelených je u nás slabá a po léčbě Bursíkem a jejím nevydařeném vládním angažmá v letech 2006 – 2009, je málo pravděpodobné, že by byla schopná integrovat hlasy o ekologická témata se zajímajících českých občanů.

 Česká sociální demokracie musí především získat zpátky svou důvěryhodnost. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Lidé musí cítit z každého politického aktu, že strana je připravena pracovat pro ně. A pokud vyhlásí nějaké programové cíle, že bude za ně také bojovat.

Němečtí sociální demokraté se na svém víkendovém  sjezdu  kromě jiného postavili proti navyšování vojenských výdajů. To je správná cesta. Také česká sociální demokracie by měla jasně ukázat svůj zájem na rozumném financování armádních rozpočtů aa zahraničních armádních misí v příštích letech. Nákupy zbraní , které si vynucuje na svých spojencích americký prezident Trump, by v českém případě znamenaly v příštích několika letech každoroční nárůsty rozpočtových výdajů státu o desítky miliard korun. A pokud tomu tak bude a pokud dojde také ke snížení dynamiky příjmů státního rozpočtu v důsledku nižšího hospodářského růstu v příštích letech, bude se strana muset rozhodnout. Zda chce snižovat penze, platy učitelů, hasičů, výdaje na školství a zdravotnictví atd. anebo zda chce vyhazovat peníze z okna na zbrojení. Pokud bude mít na navyšování vojenských rozpočtů stejné názory jako má ODS či TOP 09, řada levicových voličů zůstane při volbách buď doma anebo bude volit populisty, kteří tuhle parketu zcela nepochybně dříve nebo později objeví a politicky využijí. Prostě strana by se měla vrátit k řadě dřívějších  programových východisek, ale také ke  své praktické politiky, kterou dělala řekněme před deseti až dvanácti lety. A k tomu přidat prvky nové. Nepodpořit jednoznačně  například sňatky homosexuálů znamená, že strana neosloví významnou část voličského elektorátu. A tak bych mohl pokračovat s celou řadou dalších témat.

Je otázkou, jak si třicetičtyřletá premiérka ve své vysoké funkci poradí. Pokud ale bude mít kolem sebe a vedle sebe zkušené lidi se značnými životními zkušenostmi, může dopadnout lépe, nežli dopadlo pionýrské vedení ČSSD v letech 2004 – 2005. Prostě složení vedení každé strany musí být profesně, názorově, sociálně, ale také třeba věkově vyvážené.

Jiří Paroubek