Jak je to s produktivitou práce v Česku

V dnešním tisku mě zaujal v deníku E15 komentář Jana Bureše, hlavního ekonoma Patria Finance. Shoduji se s ním v jeho názoru, který vyjádřil v headlinu svého dnešního  (1.6.) článku: vylepšení na trhu práce lze čekat stěží. 

Shodnu se s J. Burešem také v tom, že česká míra nezaměstnanosti se v dubnu ustálila na historických minimech 3,2 %, což je skvělé číslo, které nás staví do popředí celé Evropské unie. Pan Bureš a mnoho dalších českých makroekonomů by ale možná bylo překvapeno, že toto číslo je především krásnou statistickou veličinou a že nevyjadřuje tak úplně rozsah problému nezaměstnanosti u nás. Odhadl bych, že dalších až 200 tisíc lidí představují lidé, kteří jsou již mimo evidenci Úřadů práce a jsou dlouhodobě nezaměstnaní a vlastně nezaměstnatelní. Nikdo se s nimi příliš nezabývá. Žádné proškolovací a edukativní programy, prostě nic. Jsou odepsaní.

Vedle těchto nešťastníků jsou lidé v mé věkové kategorii, odhadem rovněž 200 – 250 tisíc lidí, kteří by  rádi pracovali a není pro ně práce. Prostě firmy a veřejné korporace nemají o zaměstnávání lidí ve věkové kategorii 60+ valný zájem. Je to smutné, ale vláda se sociální demokracií v čele nedokázala předložit zákon, který by umožňoval zřizování sociálních podniků. Tedy podniků, které nevykazují zisk, ale dokáží zaměstnat tisíce či desetitisíce lidí, jejich užitečným pracovním nasazením.A to by byla vhodná příležitost i pro šedesátníky.  

Takže s tou nezaměstnaností u nás to zase není úplně tak bezvadné, jak si makroekonomové z myšlenkového mainstreamu myslí anebo si chtějí myslet. Obecný názor tak je, že v ekonomice chybí desítky tisíc pracovních sil a že si nejsnáze, zejména ty nekvalifikované či méně kvalifikované pracovníky, můžeme opatřit jejich dovozem z Ukrajiny. Je to i není pravda. Samozřejmě, že to na přechodnou dobu české ekonomice může pomoci. A nejde jenom o ty nízkokvalifikované zaměstnance. Ale také např. o vysoce kvalifikované pracovníky v IT anebo ve strojírenství. Podnikatelé by pak ale neměli křičet, pokud se vláda snaží navyšovat minimální mzdu. Je to jejich jen malé vybídnutí k tomu, aby podniky zvyšovaly rychleji své mzdy, což by zatraktivnělo určité pozice a přitáhlo do nich nové zaměstnance. Co je však nejpodstatnější, že se Česku zatím vyhýbá technologická revoluce a robotizace v míře, která je obvyklá ve většině západoevropských zemí. Díky uplatnění moderních výrobních technologií a robotizací výrobních procesů může dojít k rychlému růstu produktivity práce a v důsledku toho k uvolnění desítek tisíc pracovních sil v běžném roce. A to je žádoucí  např. ve strojírenství, kde řada odborníků takto uvolněná nasazením moderních technologií a robotů může najít uplatnění jinde. U jiného zaměstnavatele. Řekněme si otevřeně, že tomuto procesu technologické revoluce a robotizace, který je nevyhnutelný i v české ekonomice, zabraňovalo např. opatření ČNB, v jehož důsledku docházelo k oslabování české koruny. Pokud by se nechal v listopadu 2013 volně plovoucí kurz české koruny ve vztahu k euru a neprovádělo se znásilnění české koruny ohromnými nákupy eur a tištěním českých korun za 3,5 roku v objemu za 2,5 bilionu korun, měli bychom dnes korunu o 15 %, možná o 20 % tvrdší ve vztahu k euru či dolaru než nyní je. A pak by se kupovaly nejmodernější technologie a roboty do českých výrobních závodů mnohem výhodněji, levněji  a tedy snadněji. Díky 2,5 bilionu vytištěných korun, které jsou jaksi navíc na finančních a měnových trzích v důsledku měnových opatření ČNB, se bude kurz eura a koruny pohybovat delší dobu mezi 26 – 27 Kč za euro. Bohužel. Se všemi nepřímými dopady na produktivitu práce a trh práce.