Edi Harant, představitel české Vídně zemřel ve věku 95 let

Eduard Harant byl pro mne mužem, který představoval českou Vídeň. Poprvé jsem se s ním setkal v létě roku 1990.

Tehdy jsme s tehdejším předsedou ČSSD Jiřím Horákem a šéfredaktorem Práva lidu, který byl po 20 let také úzce spjat s Vídní, Přemyslem Janýrem, přijeli na pohřeb nejvýznamnějšího poválečného spolkového kancléře Rakouska Bruna Kraiskiho. A pak jsem se s ním mnohokrát setkával, především když jsem byl členem pražského zastupitelstva v letech 1990 – 2005 a členem městské rady. Bylo to mnoho setkání a Edi, mi několikrát organizoval několikadenní studijní pobyty na vídeňské radnici a v jejích organizacích. Snažil jsem se získávat zkušenosti, které za desítky let svobodného vývoje města Vídně po roce 1945 získali vynikající komunální politici tohoto města, což byli a jsou především vídeňští sociální demokraté. Měl jsem možnost se seznámit s unikátními znalostmi vídeňské politické reprezentace prakticky ve všech oblastech života města. Od rozpočtové politiky, přes řízení cestovního ruchu a jeho marketingu, až po životní prostředí a třeba také vídeňskou hromadnou dopravu. Edi, vedl organizaci, společnost Compress, která byla úzce spjata s vídeňskou radnicí. Byl komerční radou na radnici. Compress byl vlastně jakýmsi ministerstvem zahraničních věcí města Vídně a kromě jiných měst měl kancelář na Malé Straně v Praze. Díky Compressu bylo možné prohlubovat a utužovat vztahy mezi Vídní a Prahou. Podobné kanceláře měl Compress v osmi dalších středo a východoevropských městech, které byly partnerskými městy Vídně.

Compress zajišťoval publikační a vydavatelskou činnost pro vídeňskou radnici a organizace města Vídně. Edi, byl člověk mnohostranných zájmů a přitom lidský, vlídný a milý. Samozřejmě, že zvláštní význam jeho činnosti měly také zahraniční vztahy a řekl bych, že jeho „specializací“ byly vztahy s Českem a městem Prahou a četnými politiky na celostátní úrovni i na úrovni pražské komunální politiky. Edi, byl angažován ve vídeňské sociální demokracii po desítky let, ale nebyl nikdy doktrinářský a dokázal navazovat četné kontakty i s politiky z jiných českých politických stran nežli byla sociální demokracie. Udržoval po léta přátelský vztah např. s Václavem Klausem a jeho rodinou.

Nechci být ani po letech indiskrétní, ale musím říci, že mi pomáhal v řadě volebních kampaní, které jsem vedl počínaje rokem 1994. Měli jsme spolu přátelský vztah, i když v posledních letech jsme se příliš nestýkali a nevídali. Tako proto, že jsem po odchodu z čela ČSSD již neměl tak časté cesty do Vídně. Naposled jsem s Edim mluvil vloni na podzim, kdy jsme se krátce zastavili s manželkou ve Vídni, ve Státní opeře. Mluvil jsem s Edim telefonicky, chtěl jsem ho pozvat na oběd, ale Edi už nebyl zrovna v kondici, že by toto mé pozvání mohl přijmout.

Velmi mnoho vykonal ve prospěch českého školství ve Vídni. Byl sponzorem jak mateřské, tak státní české školy i českého lycea. Žáci a studenti z této české školy jsou nyní nadějí, že budou mluvit česky oni a také jejich děti. A že přijdou do praktického života bilingvní a samozřejmě na škole jsou vyučovány ještě další cizí jazyky, nejen čeština a němčina. Edi byl aktivní ve spolku Komenský, který de facto organizuje práci české školy ve Vídni.

Nedávno jsem na něj vzpomínal v jednom ze svých článků u příležitosti výročí justiční vraždy Milady Horákové, na jejíž pomník na mou prosbu přispěl v roce 2009 nemalou částkou, bez které by nebylo možné tento pomník dokončit. Byl to zkrátka štědrý muž, altruista a český patriot. A také přesvědčený socialista. Proto jsme k sobě měli nejen názorově, ale i jinak blízko. Když měl Edi náladu, rád jsem poslouchal jeho historky ze starých časů. Např. z doby, která byla pro českou menšinu ve Vídni velmi obtížná. Mám na mysli dobu po připojení Rakouska k velkoněmecké říši v březnu 1938. Slyšel jsem od Ediho, kolik Čechů se vzdalo svého češství během sedmi let prostě proto, že např. ve veřejné službě, což byly i podniky města Vídně, mohli pracovat jenom Němci. A tak se česká menšina rozplývala, jako sníh na slunci.

Rodiče E. Haranta měli prosperující obchod s potravinářským zbožím a byli tak nezávislí na politických vlivech.

Edi mi také řekl, že jeho rodiče i on chtěli přesídlit do Čech i se svým obchodem a měli už i vyhlédnuté místo pro toto podnikání v pražském Podolí. Naštěstí se nakládka zboží zdržela, a když přišel do toho komunistický puč v únoru 1948, zůstala rodina E. Haranta prozíravě ve Vídni. Eduard Harant prožil dlouhý, úspěšný a produktivní život. Jsem rád, že jsem se měl s ním možnost vlastně dvě desítky let poměrně intenzívně setkávat. Bez jeho pomoci bych řadu věcí zj. v odborně politické oblasti nedokázal. Jsem rád, že jsem ho poznal a jeho prostřednictvím také město Vídeň, které je už několik sezón považováno za nejlepší město pro život. A jsem rád, že jsem se nemýlil v pohledu na schopnost sociálně demokratické a politické reprezentace města Vídně, ke které E. Harant také patřil, řídit život města správným směrem.

Často se používá klišé, když někdo odejde ze života, že se jedná o nenahraditelného člověka, v případě Ediho to plně platí.

Čest jeho památce!