Deset let od pádu Topolánkovy vlády

 minulých dnech mě navštívila redaktorka Českého rozhlasu, aby se mnou natočila rozhovor týkající se pádu Topolánkovy vlády před deseti lety. Přiznám se, že pokud by se neozvala, tak bych si na tuto událost vůbec nevzpomněl. 

Nemá příliš  smysl bojovat minulé bitvy. Hovořil jsem  s redaktorkou otevřeně, jak je mým zvykem, o tehdejších událostech. Nevím ale, co se z toho objevilo ve vysílání Českého rozhlasu. V každém případě na internetovém serveru iRozhlas se objevil vcelku objektivní, ale trochu bezbarvý článek, týkající se pádu tehdejší vlády a zejména nového českého předsednictví EU, které může  stihnout ještě tato vláda. 

Především v úvodu k této problematice chci říct, že nesdílím plně nadšení M. Topolánka z přípravy českého předsednictví před deseti lety. A vlastně to vůbec nebylo tím, že jeho vláda padla po dvou měsících českého předsednictví. 

K pádu vlády by ovšem  nestačily hlasy opozičních sociálně demokratických a komunistických poslanců (bylo jich jen 98 z 200). Vláda padla, protože ztratila podporu  čtyř poslanců, kteří proti ní hlasovali a byli přitom  členy vládních stran, tj. ODS a Zelených. 

Nabízel jsem ihned po pádu vlády, na první schůzce s M. Topolánkem, že sociální demokracie je ochotna tolerovat až do konce předsednictví, tedy do konce června 2009, jeho vládu v demisi. Tedy, aby vláda mohla dokončit české předsednictví EU. Měli jsme jedinou podmínku. Ve vládě by musel skončit tehdejší ministr vnitra Langer. To bylo pro M.Topolánka politicky nepřijatelné, protože Langerovy hlasy z Moravy mu na prosincovém (2008) kongresu ODS zajistily znovuzvolení předsedou ODS.

 Do jisté míry to byla škoda, spíše ale pro ODS než pro tuto zemi. Úřednická vláda premiéra Fischera se zhostila svého úkolu dokončit české předsednictví velmi dobře, a to zejména díky naprosto profesionálně pracujícímu ministru zahraničí Kohoutovi.

Ale vrátím se trochu zpátky, abych navázal na myšlenku, co se z českého předsednictví tehdy nepovedlo. Nemám ani tak na mysli kauzu Promopro, prostřednictvím kterého bylo vyloupeno z peněz určených  na předsednictví hezkých  pár set milionů korun. A nemám na mysli ani kontroverzní Černého plastiku, která vzbudila nevoli a protesty některých států EU. Místopředseda vlády Vondra neměl nikdy připustit, aby v Bruselu bylo „vystaveno“ dílo, které patří spíše na nějakou výstavu okrajové umělecké avantgardy u nás… Mám na mysli zejména to, a to by mělo být poučení pro nové české předsednictví, že některá ministerstva, a jejich odborné  útvary, prostě nebyla schopna zvládnout agendu, která z předsednictví vyplývala anebo ji zvládala nedostatečně. Neříkám, že bruselská administrativa je na to zvyklá, ale v zásadě byla vždy připravena zaskočit a nahradit tak nižší výkonnost českých ministerských  úředníků. Myslím, že podobné problémy jako ČR tehdy, může mít řada menších a středně velkých zemí EU. Česku se ostatně skýtala možnost kooperovat úžeji s předcházejícím francouzských předsednictvím EU. M. Topolánek by ovšem megalomanského francouzského prezidenta Sarcozyho nebyl schopen zvládnout. Takže když bylo třeba,  v případě nezbytnosti nastoupili bruselští úředníci a nikdo nic nevěděl. Předsednictví Česka tak běželo alespoň  opticky bez vážných problémů.

A. Babiš by si měl nechat zpracovat opravdu kritickou analýzu výkonu jednotlivých ministerstev v době evropského předsednictví. Nevím, jestli je toho schopen například NKÚ. Anebo takovou informaci mohou zpracovat na jednotlivých  ministerstvech pamětníci z řad vyšších úředníků toho kterého ministerstva, ale bylo by dobré, aby A.Babiš získal ještě před evropským předsednictvím pravdivé informace o průběhu toho minulého. Plácat se po zádech, jak to bylo príma v tom roce 2009, nemá valný smysl. Pak by se v řadě případů mohly opakovat tehdejší chyby. Nevím, jestli se dá říci, že Topolánkova vláda přípravu českého předsednictví podcenila. Prostě jí chyběly zkušenosti a ona díky charakteru své  podpory v poslanecké sněmovně, kde se vlastně opírala o několik přeběhlíků, nemohla pracovat koncepčně. Jiná věc je, že si myslím, že toho vlastně ani  nebyla schopna.

Jiří Paroubek