ČSSD není stranou neúspěšných

Urážek není třeba si všímat. Vystavují zkouškám ty, jichž se týkají, a slouží ke slávě těch, jež měly zničit. Tento citát patří velkému politikovi 17. století kardinálu Richelieuovi. Proto si nebudu všímat nesmyslů, které navršil ve svém včerejším článku „Pokrytci z ČSSD čili strana křupanské aristokracie" zástupce šéfredaktora MF DNES Michal Musil. Je smutné, že člověk s tak neobjektivním názorem a nevědomostí spoluurčuje redakční politiku MF DNES, což leccos vypovídá o objektivitě listu samého. Proto také možná ta jednostranná, závistná kampaň proti Stanislavu Grossovi na stránkách právě MF DNES.

Aby bylo jasno, Stanislava Grosse nijak nehájím. Nelze ho v této věci obhájit. Prokáže-li se, že si své peníze nevydělal legálně, platí pravidlo padni komu padni a já budu první volat po jeho potrestání v rámci strany. Zatím však stále čekám na důkazy, které ani MF DNES, ani policie pod kuratelou ODS není schopna dodat.
Co je však v celém článku podstatnější, je onen hluboký omyl ve vnímání politiky, jejího obsahu a role jejích aktérů obecně, myšlenek sociální demokracie pak zvlášť.
Sociální demokracie není dnes již stranou, jejímž hlavním politickým cílem je obrana sociálně vyloučených. Tato doba již skončila vítězstvím principů demokracie a základních občanských práv po roce 1918. Komunistický režim, který ovládal střední a východní Evropu po roce 1945, sice opět znamenal destrukci některých práv, karikoval některé demokratické hodnoty, avšak nepopíral princip rovnosti. Spíše jej zneužíval ve svůj prospěch a hrál na podobné nejnižší lidské pudy, kterými se nechal v některých svých závěrech ovládnout i pan redaktor Musil.
Představitelé svobodné a samostatné sociální demokracie, která vznikla v roce 1878, také nebyli často nijak chudí, přesto se hlásili k hodnotám, které uznává a hájí i dnešní sociální demokracie, totiž hodnoty demokracie, svobody a spravedlnosti. Politici nejsou, jak se mylně domnívá pan Musil, divadelní herci, kteří si nastudují svoji roli a pak ji přehrají před veřejností, v kostýmech a v kulisách, které od nich novináři očekávají. Alespoň ne politici ČSSD. Můžeme žít vlastní životy, například úspěšných manažerů, právníků, majitelů firem či nemovitostí, a přesto můžeme ctít program sociální demokracie a hájit v politice hodnoty sociálnědemokratické politiky. Jsem hrdý na to, že takoví lidé, úspěšní ve svém soukromém životě v různých profesích, jsou členy a politiky ČSSD.
Že je jich čím dál tím víc a představují stále silnější skupinu lidí, pro něž je politika posláním, nikoliv povoláním či byznysem.
Úspěch a bohatství člověka v soukromém životě přece neurčuje jeho životní názor. Podobný sociální darwinismus, chcete-li sociální rasismus, je projevem ideologů, nikoliv svobodně myslících jedinců, kteří uznávají demokracii jako princip správy věcí veřejných.
Zjednodušení, kterého se ve svém článku pan Musil dopustil, bohužel kopíruje onen styl české „kavárenské" módní politiky. Dnes je, jak říkal Masaryk, „salonfähig", módní být „pravičákem". Co na tom, že sociálně většina těchto lidí nemá důvod podporovat politiku strany, která jim zvyšuje daně, nutí je platit nesmyslné poplatky u lékaře či chce zavést školné na vysokých školách bez sociálních kompenzací. Taková politika je spíše než o myšlenkách, vědomostech, hodnotách více o stylu, módě a maloměšťácké snaze být „in". Tito političtí „metrosexuálové", mezi které se svým článkem zařadil i pan Musil, mají bohužel stále silné zastoupení v médiích. Místo myšlenek a vizí ovšem nabízejí prázdné floskule a názory na to, jak by se měl člověk chovat, nikoliv hlubší analýzu toho, kdo které věci jak a s jakým cílem prosazuje.