Cesta k chudobě

Byl to Václav Havel, který krátce po inauguraci prezidentem ČSSR prosadil uzavření mnoha československých továren vyrábějících široké spektrum zbraní všeho druhu. Vysvětloval to ideály humanity.

Dnešní snaha lidí, kteří se při každé příležitosti velkohubě hlásí k odkazu prezidenta Havla, obnovit zbrojní průmysl, působí minimálně absurdně. Václav Havel by to sám v nějakém svém absurdním dramatu lépe nevymyslel. A utahoval by si z uctívačů, kteří dělají pravý opak toho, co zastával jejich idol.

Ze stejného soudku jsou i legendární slova V. Havla pronesená v Kongresu USA, kdy upozornil na fakt, že pokud chtějí USA pomoci zemím východní Evropy, musí především pomoci samotnému Rusku. Jak ta více než třicetiletá pomoc dopadá, vidíme už několik let. Rusožroutští, rádoby následovníci prezidenta Havla jeho myšlenky neberou vůbec vážně.

Ale zpět ke zbrojnímu průmyslu. Za socialismu u nás tvořil velkou část průmyslové produkce. Podílel se na našem exportu. Bohužel, často do zemí chudších, které leckdy neměly peníze a dluhy nebyly zaplaceny do dnes. Z velké části jsme to vše platili my, občané našeho státu. A i díky tomu naše životní úroveň čím dál tím víc zaostávala za Západní Evropou.

Samozřejmě, se na tom podílel i fakt, že surovinově, energeticky a personálně náročný zbrojní průmysl odčerpával zdroje, které pak chyběly úplně všude. Díky tomu byl nedostatek mnoha druhů běžného spotřebního zboží, aut atd.. Vázla výstavba a obnova silniční i železniční sítě. Prostě čs. ekonomika celkově moc nerostla, spíš přešlapovala na místě.

Po roce 1989 se nám rázem otevřely trhy celého světa a první zájemci, tentokrát ze solventnějších zemí, projevovali zájem. V naší zbrojní produkci nebyly nejmodernější hity, ale solidní systémy, které hodně vydržely, byly spolehlivé. Za velice dobré ceny a proto se hodily pro nejrůznější lokální a vnitrostátní konflikty.

Náš pan prezident však takový obchod považoval za nelidský, nemorální. Výsledek byl, že se zájemci o koupi zbraní přesunuli jinam, většinou do USA, kde se zbraně vyráběly a vyrábí o sto šest. Jsou o dost dražší, někdy sofistikovanější, ale to ne vždy je potřeba k udržení místních vzbouřenců na uzdě. A hlavně, neberou výrobu zbraní jako nějaké fujtajbl.

Dnes se zvedá v celé EU přímo hysterická tsunami vytvářená politickými elitami, že musíme v Evropě vybudovat zbrojní výrobu prakticky na zelené louce. Půjdou do toho miliardy eur. Najednou je Bruselu jedno, že shoříme v žáru klimatické změny při zvýšené produkci CO2. Zbrojní výroba se neobejde bez hodně velké produkce energií, bez velkého množství lidí a surovin.

Stavba továren na zbraně, vlastní zbrojní výroba a zpracování surovin k výrobě, výroba energií určitě zvýší hrubý domácí produkt. Životní úroveň českých lidí to však na dlouhou dobu sníží. Nevzniká tím nic, co by k životu potřebovali. Peníze se tím investují do produktů, které nakoupí vlády většinou na dluh. Za tyto peníze nebude víc bytů, dálnic, železnic, nemocnic a škol. Zásadně přitom stoupne produkce emisí a ničení životního prostředí – výroba potřebuje prostor – zábory půdy, vodu. Toxické zpracování surovin zatíží okolí a naroste doprava.

Lidé budou určitě nadšeně souhlasit, že za jejich zahrádkou stát z dotací EU soukromému výrobci postaví slévárnu –válcovnu oceli. A že dovezou do jejich města na ubytovny stovky agenturních dělníků z celého světa. To vše sebou nese nová zbrojní výroba.

Dnešní nadšení propagátoři zbrojení by měli vše začít lidem říkat tak, jak to je. A nevyprávět bludy, že z každé koruny investované do výroby zbraní nám spadnou odněkud shůry koruny tři jako mana nebeská. Spadnou, zato ale z úspor a platů lidí spolehlivě do kapes majitelů dotovaných zbrojovek.

Jiří Paroubek