Česko v čele EU – úspěch nebo otazníky?

Předně podtrhuji, že ČSSD má zájem na úspěšném průběhu českého předsednictví Radě EU. I proto jsme vládě nabídli dohodu, která by upravovala vztahy mezi vládou a opozicí v jeho průběhu a jejíž součástí by byl i způsob, kterým by se ČSSD podílela na formulování postojů k jednotlivým otázkám, které předsednická země řeší. Nejen já osobně, ale i mí kolegové z ČSSD jsme v závěru minulého roku využili našich rozsáhlých zahraničních kontaktů, abychom rozptýlili obavy, které zpochybňovaly schopnost ČR zhostit se předsednické role. A to vše přesto, že dodnes není přes opakované proklamace ze strany premiéra Topolánka uzavřena žádná dohoda o spolupráci a on sám porušuje základní pravidlo zahraniční politiky, totiž že „špinavé prádlo" se má prát doma.

Ne každý si v ČR bohužel všiml, že to byl právě Mirek Topolánek, co zneužil své role a při vystoupení v Evropském parlamentu mluvil nikoliv jako premiér, ale jako předseda ODS, když si bezdůvodně stěžoval na opozici, která měla údajně „brutálně torpédovat české předsednictví". ČSSD měla a bude mít stovky příležitostí postěžovat si na politickou korupci či „dalíkovsko-langerovské" metody, ale slušnost i respekt k zájmu státu nám velela vyhrát tenhle střet na domácím hřišti.

Ano, ČSSD má od ODS i od vlády jako celku některé rozdílné názory na naši evropskou i zahraniční politiku. Stejně tak bychom přistupovali jinak k naplňování některých priorit našeho předsednictví a to především ve vztahu k řešení ekonomické krize. V neposlední řadě jsme kritičtí i k postupu v řešení jak krize v Gaze, tak krize v souvislosti s dodávkami ruského plynu.

„Snaha není koksovatelná", říká se na Ostravsku a tato lidová průpovídka přesně vystihuje vztah českého předsednictví k oběma krizím. Na počátku „plynové krize" byla chybná analýza problému, kdy česká vláda ještě dva dny poté, co byly výrazným způsobem omezeny dodávky plynu do Evropy, trvala na stanovisku, že se „jedná o obchodní, nikoliv o politický spor a ČR jako předsednická země v něm nebude hrát arbitra". Zvrat nastal až po iniciativě německé kancléřky Angely Merkelové, která jako první veřejně deklarovala nutnost zapojení EU a navrhla monitorovací mise. Následná cesta premiéra Topolánka do Kyjeva a Moskvy byla správným krokem, avšak mohla přijít hned na počátku. Došlo zbytečně ke ztrátě času a k eskalaci napětí mezi oběma zeměmi, který se v následujících dnech ukázal jako rozhodující a Topolánkova dohoda tak ztratila naprosto jakýkoliv smysl, viz epizoda o dodatku ke smlouvě mezi Ukrajinou a Ruskem (když česká delegace nečinně přihlížela k uplatnění jednostranného dodatku ke smlouvě Kyjevem, způsobilo to výpověď smlouvy z ruské strany).

O způsobu, jakým se zhostilo české předsednictví problému v Gaze, není třeba mluvit, protože se jedná o konflikt, který žádné předsednictví EU není schopné vyřešit. Co však nemohu akceptovat je mlčení, které provázelo ze strany českého předsednictví ofenzívu izraelské armády se stovkami civilních obětí. Připomínám, že ještě 5. ledna Mirek Topolánek hrdě a tajemně prohlašoval, že má „plán pro Gazu". Nevšiml jsem si, že by jej představil v Šarm aš-Šajchu na posledním summitu, po němž přišlo příměří v Gaze.

Co však považuji za chybu nejzásadnější je skutečnost, že jsem ani při projevu v EP a dodnes ani na domácí scéně neslyšel od Mirka Topolánka jasné návrhy na řešení dopadů světové ekonomické krize. Přitom každým dnem se ukazuje, že jeho slova a slova Miroslava Kalouska, podle Topolánka „nejlepšího ministra financí", o ČR jako „ostrůvku stability" dostávají spíše tragikomický rozměr. Zatím jsme slyšeli, jaká řešení ať již v Evropě, tak doma, nechce. A tak zatímco nastupující americký prezident Barack Obama finišuje záchranné ekonomické plány a státy EU již pumpují do ekonomiky miliardy eur, předsednická země EU má tým NERVů a napíná trpělivost jak podnikatelů, tak zaměstnanců krachujících podniků a dalších občanů, kteří už tuší, že bude hůř. Hlavně, že má ale Mirek Topolánek českými médii maximálně propagovanou snahu, ta se mu opravdu upřít nedá. Uvidíme, zda bude úspěšnější, než v případě plynu či konfliktu v Gaze. Tam to, konec konců, také vyřešili za něj jiní a přesto mu popularita stoupla. Ale i snahu je třeba honorovat.