Bída a lesk českých médií

Nervozita českých sdělovacích prostředků dosahuje v těchto dnech - až na čestné výjimky, které velice oceňuji - vrcholu. Tištěná média, která jsem označoval dlouhodobě jako provládní, nostalgicky vzdychají po již odešlé Topolánkově vládě. A útočí nepřetržitě na sociální demokracii a mě osobně. Když analyzuji denně kromě jiných novin a časopisů také např. Lidové noviny, je to smutné čtení. Vlastně každý den mě ve svých redakčních či jiných komentářích zahrnují útoky. Ne že by to byla taková tragédie. Obávám se ale, že jsem jejich hlavním tématem. Kdyby Paroubka nebylo, museli by si ho v Lidových novinách vymyslet.

Mají v mé osobě hezký, živý terč, opravdu příkladného vnitřního nepřítele. Někdy se ptám, jaký to jejich psaní má vlastně smysl. Sám nevím. Lidové noviny voliči sociální demokracie příliš nečtou. Pokud tedy nejsou masochisté nebo psychicky velmi odolní lidé. Ale pojďme dál.

Zvláště mě v minulém týdnu pobavil krátký článek šéfredaktora jednoho provládního listu, který otevřeně obhajoval na stránkách svých novin to, že nezveřejnil můj článek v jeho listu.

Urazilo prý jej, že jsem napsal, že jeho list je „provládní". Ale za to se přece pan šéfredaktor nemusí vůbec stydět, že (někteří) jeho redaktoři plédují například pro americký radar a pro účast české armády na vojenské misi v Afghánistánu. Je to sice u levicového deníku trochu překvapivé, s ohledem na zcela jasný postoj levicových voličů v těchto otázkách, ale „někdo" je určitě spokojen.

Jsem rád, že tito redaktoři požívají plné svobody slova, aby seznamovali se svými postoji své levicové čtenáře. Podobné privilegium nebylo ovšem poskytnuto v jejich listu předsedovi sociální demokracie. Pan šéfredaktor by se opravdu neměl stydět za provládnost (stalo se ještě za Topolánkovy vlády) svého postupu. A neměl by se štětit, pokud mu to někdo připomene. I já mám právo na názor. Nechutné útoky pravicových médií na ČSSD a na mě osobně i pokusy o cenzurování mých názorů (projevily se prakticky ve všech českých novinách) mně příliš nevadí. Jsou sice nepříjemné, ale jak se zdá, nemají významnější vliv na volební preference ČSSD, ani na mou osobní popularitu a důvěryhodnost u české veřejnosti.

Jsou horší věci. Před týdnem jsme vydali s manželkou prohlášení o tom, že na podzim čekáme přírůstek do rodiny. Dali jsme současně najevo, že je to naše soukromá věc. A tedy že o svém soukromí nechceme veřejně hovořit. Veřejnost i většina médií tento náš postoj respektovala. Děkuji jim za to.

Jsou však zcela odstrašující výjimky. V minulém týdnu se na mou ženu obrátil časopis Reflex s nabídkou na uskutečnění rozhovoru v tomto týdeníku. I mě překvapilo, že tento pravicový časopis chce dát možnost rozhovoru ženě opozičního předáka, který bude zveřejněn těsně před volbami. Vše jsem pochopil, když jsem si přečetl otázky Reflexu. Uvedu doslova jen první tři:

• 
  Tušíte, že nosíte v břiše tak tři až pět procent volebních preferencí sociální demokracie?
• 
  Pravděpodobně odpovídáte, že je to nesmysl a že je urážlivé takto uvažovat o zrození nového života, ale spousta lidí si to myslí.
• 
  Nemáte pocit, že marketingově vzato očekávání dítěte vašemu muži při volbách pomůže? Upřímně...

Na tyto a další otázky zcela nechutného a dehonestačního charakteru se nedá odpovědět věcně. Má žena proto pochopitelně rozhovor Reflexu odmítla. Pánové z tohoto týdeníku si zřejmě myslí, že jsou seriózním periodikem. Myslím však, že opravdu seriózní časopis typu Spiegelu či The Economistu by se k takovým otázkám nesnížil. Chápu, je před volbami. Ale nic se nemá přehánět, ani nenávist k lídrovi ČSSD a jeho rodině.

A na závěr alespoň jednu veselou historku. U silnic jsou rozmístěny billboardy, kde se objevuji střídavě já a dr. Rath s nápisem „Škodit a strašit". V jednom moravském městě mi po mítinku jeden z příznivců ČSSD řekl: „Ty billboardy sociální demokracie, kde jste vy a dr. Rath, jsou opravdu pěkné. Jen ten nápis se špatně čte."

Zkrátka i tato věc použitá ve volební kampani ODS „konkurenčně" proti volebnímu soupeři se nejspíš obrátí proti ní.

(článek byl otisknut v deníku Právo dne 14. května 2009)