80. výročí napadení Sovětského svazu nacisty

Před pár dny jsem hovořil s některými svými přáteli a dostali jsme se pochopitelně také na rusko-české vztahy i na současné Rusko.

Netvrdím, že to byl převažující názor, ale slyšet od jinak  poměrně rozumného člověka, že za 27 milionů sovětských občanů, kteří zahynuli na bojištích II. světové války anebo v jejich zázemí, může z velké části Stalin, je neuvěřitelné.

Je to ale bohužel výsledek působení současného českého mediálního mainstreamu. Ten byl přesvědčen, že je jeho svatou povinností vykreslovat Rusko a předtím Sovětský svaz v těch nejhorších barvách. A to i v souvislosti s II. světovou válkou.

Také nastupující, nová generace českých politiků i novinářů vidí roli Sovětského svazu ve válce pod vlivem svého ideologického přesvědčení. Tedy, buď jako zcela podřadnou anebo dokonce jako nevýznamnou. 

Je to prostě pokus o revizi výsledků II. světové války. A tak i u nás slyšíme nesmysly o tom, jak se Praha v květnu roku 1945 vlastně osvobodila sama. A ne díky Rudé armádě. Anebo, že Prahu vlastně osvobodili vlasovci.

 S těmito nesmysly nemá smysl polemizovat. Když si někdo myslí, že jedna plus jedna nejsou dvě, tak co s tím uděláte? Prostě ho nepřesvědčíte. Jde o to, abychom si říkali fakta, a to pravdivá fakta.

Sovětský svaz v předvečer začátku II. světové války uzavřel s Německem pakt o neútočení, kterému se říká zkratkou pakt Molotov-Ribentrop. To byl nejen pakt o neútočení, ale také smlouva o rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě, o rozdělení Polska a o hospodářské spolupráci. Stalo se tak poté, co západní mocnosti (Francie a Británie) hrály se Stalinem při vyjednáváních o případném spojenectví proti Hitlerovi hru na schovávanou. Stalin pochopil, že obě dvě západní mocnosti nemají ve skutečnosti zájem na uzavření reálpolitické dohody se Sovětským svazem. A přijal německou nabídku k vyjednávání. Západní demokracie si hrály se Stalinem prostě proto, že byly antikomunistické. A upřímně, západním mocnostem by plně konvenoval případný ozbrojený konflikt mezi Německem a Sovětským svazem. Na tomto řešení  ovšem Sovětský svaz neměl žádný zájem. Stalin se jako reálpolitik, ve stylu tradiční ruské imperiální politiky,  stále obával spiknutí kapitalistických velmocí proti sovětskému státu. Takže oba dva diktátoři uzavřením paktu mezi sebou tak trochu vypálili rybník oběma velkým západoevropským demokraciím.

Sovětský svaz tak dostal příležitost dva roky na obnovu svých velitelských kádrů, které Stalinovy čistky v závěru 30. let notně zdecimovaly.

Německo provedlo 1. září 1939 útok na Polsko. Sověti v druhé polovině září podle tajného dodatku paktu Molotov-Ribentrop začali obsazovat druhou polovinu polského území. Přitom to bylo území, které bylo  obydleno spíše běloruským a ukrajinským obyvatelstvem.

V květnu a červnu 1940 Německo uskutečnilo „Blitzkrieg“ v západní Evropě. Během několika týdnů se sesypala obrana Francie (předtím Belgie, Holandska a ještě předtím Dánska a Norska) a Velká Británie zůstala proti Německu sama.

22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz. Na frontě od Bílého moře až po Černé moře stálo 3,4 milionů vojáků Německa a jeho satelitních zemí. Začali uplatňovat v praxi  tzv. plán Barbarossa. Součástí tohoto plánu bylo rychlé obsazení klíčových center sovětského státu, Minsku, Kyjeva, Moskvy a Leningradu. Minsk byl obsazen německou armádou v řádech dnů, v řádech týdnů byl Němci obsazen také Kyjev. A začátkem zimy 1941 byl obklíčen Leningrad, který byl Němci obležen až do začátku roku 1944. Počátkem prosince 1941 byla německá armáda jen zhruba 30 kilometrů od moskevského Rudého náměstí.

Stalin už v té době ovšem věděl, že se Japonsko po uzavření smlouvy o neútočení se SSSR v polovině září 1939, vydalo expanzivně nikoliv na Sibiř, ale jižním a jihovýchodním směrem. Zabředlo do války v ohromném prostoru Číny, kde bojovalo proti, v té chvíli spojeným armádám čínského Kuomintangu a čínských komunistů. Na základě zpravodajských informací (agent dr. Sorge z Japonska) a na základě reálpolitického zhodnocení došel Stalin k názoru, že může přesunout sibiřské divize, výtečně připravené a vybavené na zimu, k Moskvě. Začátkem prosince 1941 pak došlo k první úspěšné protiofenzivě Rudé armády podle plánu Georgije Žukova. Němci byli zahnáni několik desítek kilometrů na západ a utrpěli zatím nejvážnější porážku za dobu všech předchozích pozemních válečných tažení II. světové války. Moskva byla prvním velkým krokem k obratu ve válce.

Na jaře roku 1942 Wehrmacht ale opět převzal na jihu a jihozápadě ruských bojišť bojovou iniciativu a snažil se otevřít cestu k sovětským ropným polím u Kaspického jezera.

 V cestě stálo město Stalingrad... Němci zorganizovali první letecký útok na Stalingrad již v červenci 1942. Tento útok si vyžádal kolem 40 tisíc obětí z řad civilního obyvatelstva. Tedy zhruba stejně tolik, kolik způsobil letecký útok anglo-amerických Spojenců na Drážďany v únoru 1945. Němci se postupně dostali ke zničenému městu, kde je čekala odhodlaná vojska generála Čujkova. V ruinách města přitom žily stále ještě desítky tisíc civilistů. Paulusova 6. Armáda bojovala dům od domu, o každou ulici. A to bylo přesně to, co Čujkov chtěl. Vlákal Pauluse do pasti a v jednu chvíli obsadili Němci dokonce až 90% území Stalingradu. Přesto došlo k obratu a Sověti zorganizovali mocný protiútok především na křídla kolem 6. Armády, kde bojovali němečtí spojenci. Sovětské velení vědělo, že spojenci Německa jsou hůře vybavení a mají nižší bojeschopnost nežli německá armáda. Díky tomuto útoku došlo k obklíčení 6. Paulusovy armády ve Stalingradě. Do zajetí putovalo, po skončení obklíčení a kapitulaci Pauluse počátkem  února 1943, 95 tisíc německých vojáků.

Ze sibiřského pobytu se jich do Německa v roce 1955 vrátilo asi 5 tisíc.

Prostě, bylo to zářící vítězství Rudé armády a skvělý výkon jejích vojenských velitelů. Na prvém místě pak maršála Žukova.

Stalingradská bitva byla zlomem ve II. světové válce. Zničila nimbus neporazitelnosti německého Wehrmachtu.

Definitivním zlomem ve válce na východní frontě, od kterého již pro Němce nebylo návratu k vítězství, byla v polovině roku 1943 bitva u Kurska. Byla to gigantická bitva, největší bitva dějin, vedená tanky. Sověti v této bitvě získali strategickou iniciativu a Němci ztratili vůli v ní pokračovat. Tato událost měla závažné konsekvence pro vývoj válečného konfliktu na východní frontě. Sověti, kteří převzali definitivně strategickou iniciativu, ji už nepustili až do chvíle dobytí Berlína 2. května 1945.

Chci se ještě zastavit u jedné stránky dějin války mezi SSSR a Německem. 

Ve válečném konfliktu zahynulo 27 milionů sovětských občanů. Uvádí se, že z toho bylo 14 milionů civilních osob. Nacisté zničili 1700 sovětských měst, 70 tisíc vesnic, 31 850 průmyslových závodů. Celkové odhadované materiální škody činily 500 miliard dolarů, tedy v tehdejší hodnotě dolaru.

Válka na východě Evropy tak, jak ji pojalo německé vedení, byla válkou vyhlazovací. Hned za vítězícími jednotkami Wehrmachtu, obsazujícími po invazi do SSSR každý den další a další sovětská města, postupovaly Sonderkomanda zbraní SS. Jejich úkolem bylo likvidovat všechno židovské obyvatelstvo, které jim padne do rukou. V pasti  v Němci  zabraných oblastech Sovětského svazu se ocitly 2 miliony sovětských Židů. Stejně tak se Němci snažili zlikvidovat zajaté politické komisaře v Rudé armádě,  komunisty a v průběhu času přistoupili k naprosto bezuzdnému teroru proti civilnímu obyvatelstvu.

Válka na východě byla vyhlazovací proto, že vedení Třetí říše se zabývalo zločinnými myšlenkami na likvidaci významné části slovanského obyvatelstva a postupné osidlování oblastí Ukrajiny a Ruska německými kolonisty.

Číslo 27 milionů lidských obětí z řad sovětských občanů je, bohužel, statistická veličina. Neříká nic o tom, za jak často drastických a brutálních okolností tito lidé zahynuli. Nemluví nic ani o tom, kolik milionů lidí bylo v tomto konfliktu také zraněno, připraveno o veškerý majetek atd.

Sovětský svaz, ať to kdokoliv jakkoliv zlehčuje, měl rozhodující podíl na vítězství spojenecké koalice proti nacistickému Německu.

Je potřeba, i pro naše největší komunistožrouty připomenout, že spojenectví Sovětskému svazu po nevyprovokovaném vpádu Němců 22. června 1941, vlastně obratem nabídl i starý antikomunista Churchill. V té době premiér Velké Británie. Prostě považoval Hitlera za mnohem větší zlo, nežli sovětské komunisty. A tak to i bylo.

Jiří Paroubek