100. výročí KS Číny

Vzpomínám si, jak jsem v roce 2008 navštívil sjezd SPD v Hamburku. Jeden ze zahajovacích projevů na sjezdu měl můj přítel, bývalý kancléř, Gerhard Schröder.

Po zahájení a několika klíčových projevech v úvodu byla přestávka. A když mě G. Schröder uviděl, zaklusal ke mně a asi hodinu jsme spolu seděli v restauraci a povídali si. Najednou, kde se vzali, tu se vzali, objevili se delegáti ÚV KS Číny. Gerhard vyskočil a šel k nim a živě se s nimi bavil.

U nás se věci v posledních několika málo letech vyostřily. Ve vztahu k Číně je brán velký ohled, především na ideologii a nikoliv na národní zájem. Tak mě ani nepřekvapuje dnešní publicita mainstreamových v českých médiích na téma 100. výročí založení KS Číny.

Článek pro mě neznámého člověka v MFD se zabývá osobou někdejšího vůdce Číny Mao Ce-tunga. Ale Mao Ce-tung už od roku 1976 nežije. A Čína se od té doby změnila, jako žádná jiná země světa. V jiných novinách, zase poněkud nenávistný článek kohosi ze Sinopsis. Tradiční obraty, směřované k Tibetu a k Sin-ťiangu, na které Číňané mohou reagovat replikou: „Vy zase bijete černochy“.

Ani HN nezůstaly pozadu. Ještě tak nejobjektivnější byl ranní komentář na ČT24, sice kritický, ale vcelku pozitivní.

KS Číny převzala v roce 1949 po vládě Čankajškova Kuomintangu, který porazila v občanské válce, velmi zaostalou zemi. Zemi s nízkou životní úrovní (vlastně tehdy jednou z nejnižších na světě) a zničenou válkou s Japonci a občanskou válkou. Ve válce s Japonci, která začala již v roce 1937, díky brutálnímu postupu japonských vojsk, měli Číňané 20 milionů obětí.

Já sám, když hovořím s Číňany, příliš se nevracím k jejich historii v letech 1949 – 1978. Nebyla to pro Čínu -- podle mě  - šťastná léta. Různé kampaně, pokusy o sociální inženýrství, které vesměs skončily špatně a ve víru kulturní revoluce, který rozpoutal Mao Ce-tung zahynuly zřejmě statisíce či miliony lidí.

V roce 1978 se však Čína, díky pragmatickému reformátorovi Teng Xiao-pingovi, vydala na cestu rozsáhlých reforem. Uvolnila soukromou iniciativu lidí v zemědělství, v obchodě, v průmyslu, prostě všude. Vlastně po celých třicet let od vzniku ČLR  v roce 1949, byly příjmy obyvatel v dolarech v paritě kupní síly na jednu osobu rok zhruba stále na úrovni kolem 2000 dolarů ročně. Před dvěma lety, kdy jsem naposledy viděl křivku, kterou pro účel srovnání zpracovala jedna singapurská univerzita, jsem si všiml, že příjmy na jednoho obyvatele v Číně v paritě kupní síle jsou kolem 20 tisíc dolarů. Tedy, za čtyřicet let se příjmy lidí zdesateronásobily. To je bezprecedentní ekonomický a sociální úspěch.

V zemi neexistuje tradice demokracie západního typu. Ale zato existuje zhruba čtyřtisíciletá tradice čínské státnosti a 2200 let trvající tradice nepřerušené centrální vlády v Číně. To žádný jiný stát na světě nemá. To, že Číňanům říkáme, jak by si měli vládnout, je tak trochu naše arogance. Vždyť tradice demokracie, např. v naší zemi je s téměř padesátiletým přerušením (1939 – 1945 a 1948 – 1989) něco málo více nežli 100 let. V Německu, které je vzorovou demokracií, je to o něco více než 70 let (od roku 1949).

Čínští vládci se v minulosti často odvolávali, aby legitimizovali vládu své dynastie, na tzv. mandát nebes. V zásadě to znamenalo, že císař se stará o blahobyt obyvatel svého impéria. A tento mandát také císař, což se v čínské historii stalo vícekrát, mohl ztratit. Nebyl-li ve vztahu  k uspokojování potřeb lidu úspěšný...

Vládu KS Číny legitimizují úspěchy v rozvoji čínského hospodářství, což vytváří předpoklady pro růst životní úrovně obyvatelstva.

Někteří dnešní kritici hovořili o centralizaci Číny jako o jakémsi cíli čínského vedení. Navštívil jsem v poslední době řadu čínských provincií (tedy před pandemií) a musím říci, že jsem měl spíše dojem, že je Čína postupně decentralizována a že je naopak posilována  v politickém uspořádání země role provincií. Prostě KS Číny umí na rozdíl od jiných komunistických stran, zejména v Evropě, technokraticky a včas reagovat na změny, ke kterým dochází v potřebách společnosti. KS Číny vytvořila v nejlidnatější zemi světa s 1,4 miliardami obyvatel (v roce 1949 při vzniku ČLR to bylo necelých 600 mil. obyvatel) specifický systém vládního uspořádání nepodobný čemukoliv jinému ve světě. Tento systém může být atraktivním modelem pro třetí svět a já jsem přesvědčen, že s ním Západ může poměrně v klidu koexistovat. A že se nestane vůbec nic, pokud se Čína, nejpozději do deseti let anebo spíše ještě v tomto desetiletí, stane nejsilnější ekonomikou světa, skutečnou (dílnou světa), vyrábějící až pětinu světové produkce.

Čína má pochopitelně své problémy, ale v žádném případě není už zemí kuliů a prohnilého císařství z počátku 20. století, kdy byla předmětem nechutného koloniálního vykořisťování světovými velmocemi. Je dnes sebevědomou zemí, která na rozdíl od Západu dokázala svým projektem Pás a stezka nabídnout cestu rozvoje a spolupráce desítkám zemí v Asii, Africe, Latinské Americe i v Evropě. Předpokladem velkého úspěchu Číny v oblasti ekonomiky byla revoluce ve vzdělání. Je samozřejmě možné strašit Mao Ce-tungem a údajně aktuálně stalinistickým systémem v Číně, jak to udělali dnes někteří komentátoři.

Ale pokud se podíváme např. na hodnocení úspěšnosti úrovně vzdělání čínských čtrnáctiletých žáků, ve srovnání s žáky jiných zemí OECD,  Čína ve všech třech srovnávaných oblastech, patří do první desítky zemí světa. Zejména matematické dovednosti žáků mohou být předmětem našeho obdivu. A jejich zvýšení v pevninské Číně se stalo předpokladem růstu úrovně čínských vysokých technických škol. To se zase stalo předpokladem rozvoje čínského průmyslu.

Čína věnuje na výzkum a inovace mnohem více prostředků než EU a jen o něco méně prostředků nežli Spojené státy.

Také čínské zdravotnictví prošlo velmi zásadní změnou, prodloužil se průměrný věk obyvatelstva a zlepšil se jeho zdravotní stav. Byl úspěšně vybojován boj proti negramotnosti.

Došlo k osvobození čínské ženy. V Číně je běžné potkávat ženy mladé, středního věku i starší, ve významných funkcích. Třeba rektorů vysokých škol. Před sedmdesáti lety žily čínské ženy na okraji společnosti. Emancipace čínských žen, stamilionů čínských žen, se stala také významnou výrobní silou čínské společnosti a v čínském hospodářství.

Je to paradoxní, ale KS Číny vytvořila ve své zemi fungující tržní hospodářství, smíšenou ekonomiku, což zajišťuje rychlý růst životní úrovně lidí.

Seriózní odhady mluví o tom, že až 400 či 500 milionů Číňanů patří dnes k diferencované čínské střední vrstvě. A to je také ohromný civilizační úspěch, o kterém se Číňanům před sedmdesáti lety ani nesnilo.

Myslím, že by bylo dobré, aby české vysoké školy začaly věnovat pozornost dějinám Číny. Nikoliv z hlediska propagandistického, ale z hlediska potřeby poznání historie a uvažování obyvatel země, která bude brzy největší ekonomickou mocností světa. Země, která vysílá kosmonauty do vesmíru a která by se v pohledu západních elit neměla stát strašákem či dokonce nepřítelem. Myslím, že bychom k Číně a k její KS měli přistupovat podobně racionálně, jako to dělají např. Němci, tedy dnes konkrétně zejména  Angela Merkelová.