Máme každý svého Salieriho?

Řekl bych ano, pokud jsme Mozartem a žijeme ve skutečném světě. Ale zde narážíme na permanentní obtíž. Metafora a reálno nejsou uhněteny ze stejného těsta. Umění nepoužívá popis, pokud chce zachytit prchavé. A ukecaný pohled zabíjí „monetovskou" impresi.

Člověku se přece jen snadněji orientuje na divadle nežli v životě. Spíše nežli mnohotvárnosti rozumí zápasu mezi vyhraněnými charaktery. Není jeho chybou, že si lépe vybere mezi nadaným géniem a lotrem bez zásad a talentu. Mozartem a Salierim.  Proto rádi používáme jakási divadelní kukátka pro pohled do reality. Různě barevná a pokřivená sklíčka: hyperboly pro jednodušší svět. Bohužel i mimo sféru pochopitelné autorské fabulace.

Důsledkem je, že se nám to operetními charaktery v životě jen hemží.

Skutečně! V  politice a veřejném životě lehce narazíte na Jánošíky, hrdiny, lumpy, jindy na světice mučednicky strádající ve všech svých 32 vztazích. Nemluvě o zachráncích demokracie, ekonomiky, kdekoho a kdečeho. Obzvlášť fascinující je pak charakter pana státního úředníka - hrdiny.                                                           Záměrně psáno malým písmem.                                                         Jeden jako druhý, ber kde ber, každý je oběť. A každá oběť je vlastně Mozartem. Velkým hrdinou v malém osobním příběhu.

O takovýchto úřednících... Pardon. O vyšších státních úřednících se mluví povětšinou jako o obětech. A zpravidla až tehdy, když už těmi vyššími úředníky téměř nejsou. Proč je tomu tak, nevím. Ale děje se to.

Oni to ví a moudře zachovávají role. Odvolaná ředitelka nejmenované pojišťovny to ví a řádnou kontrolu Ministerstva nebojácně nazývá honem na čarodějnice. 

Autor Kubiceho zprávy se také tváří jako oběť. Obětním beránekem je, alespoň podle vlastních slov, taktéž odvolaný úředník pozemkového fondu.

Ale kdo je v takovémto případě vlastně autor? Kdo rozdal noty a dramaturgicky naplánoval skandál pár dnů před volbami? Je zmíněný interpret pouze hlupák, samozvaný spasitel nebo idealista, ochotný  sepsat politickou jednoaktovku na zakázku? Je Salierim nebo Mozartem? Možná každým z nich. Jen není sám sebou. To se dnes nenosí. A není taky zvykem pokrytecky mlčet.

Odvolaný úředník urychleně svolává  tiskovou konferenci, aby se hlasitě doznal ke kladnému charakteru. Musí, jinak by byl prohlášen za Salieriho jednou provždy. A ten italský hudebník bez talentu - pod rouškou ministerstva-,  by si zcela jistě přisvojil jeho zásluhy včetně partitur „ hrdinské symfonie".

Potvrdil mi  to hlas boží -  známá z našeho domu. Naděžda Klepakovová jakožto člověk z lidu si mně postěžovala, že její rytíř a zároveň hrdina politického boje bez bázně a hany, byl nařčen z nehrdinství. Jaká nestydatá pomluva. Chápu ji. Tady nejde jen o pravdu nebo objektivní stav politiky, ale o zachování instituce vyhraněných dramatických charakterů.

Potřebujeme je. Naštěstí hrdinové nevymírají. Představte si kongres nějaké velké (když už ne té největší) politické strany: Staří hrdinové odcházejí scvrknuti do obyčejnosti, ztratili hlas nebo byli zahubeni během politického boje. A mladí? Neměli čas se deklarovat a ani rozdat lidem krasohledná kukátka. Proto cítím s Naděždou Klepakovovou. Když už jsme akceptovali nadrealistickou koncepci části reality a povýšili ji na virtualitu. Se všemi důsledky pro budoucnost.

Nemyslím si, na rozdíl od paní Naděždy, že informační dálnice 21. věku představují pouhou transpozici bájí našich předků, kde pomocí nevědomosti lze povýšit popularitu na bohatství všeho. Charakteru nevyjímaje. Bojím se ale trochu o nás. Umíme, ale nechceme najít objektivní hledisko a raději používáme přehršel divadelních kukátek s barevnými sklíčky, která se losují. A pak nadáváme. Pokud není paměť, pak babo raď.

A protože zapomínám jen přiměřeně věku, mám pro vás radu já, Vážená paní Klepakovová. Vlastně pro všechny podobně frustrované. Pokud vás, váš hrdina s větrnými mlýny už nebaví, vyměňte si ho urychleně se sousedem. Pokud se proslýchá, že vlastní talentovaného fešáka s muzikálním talentem, ale sám by raději  Dona Quijota, neváhejte. 

A když to nevyjde? Mozart nebo Salieri, padouch nebo hrdina, jsme všichni jedna rodina. Tak mu alespoň nakukujte do ložnic. Nebo si založte blog a přepište hrdinovi charakter. Z důmyslného rytíře na vola.

Koneckonců, kdekdo si tak může po zásluze připadat.

A je v celku jedno zda sedí v lóži, krčí se v uličce nebo svým nehorázným plagiátorstvím na scéně míří k  proslulosti.