"Zdá se mně, děvčico"...

Poslední dobou se v naší rodině rodí kupodivu stále víc dětí - i když trendy v našem státě jsou bohužel opačné… Během dvou let nám do rodiny přibyly dvě holčičky a jeden kluk. 

 Kdyby se tak dařilo i v jiných českých a moravských rodinách, nemuseli by sociologové naříkat nad stárnutím populace, a nebylo by také třeba spoléhat v přírustku obyvatelstva na imigranty, přistěhovalce  z cizích zemí…

Dětí se u nás rodí málo, a přesto některé nastávající maminky řeší dilema - rodit doma, nebo v porodnici? My, starší, jsme v minulosti takový problém  neměly. Bylo to předem dáno - v porodnici - a basta. A že by se nám tam lékaři  a sestry nějak extra věnovali? Ani náhodou… Nikdo z nás, nastávajících  maminek, to ani neočekával. Když to na nás  „přišlo“, zavolala se sanitka, všichni z rodiny se radovali že přijela včas - a že se v porodnici narodilo  krásné zdravé dítko - ať už   to byla holčička nebo  kluk,  ať už je  přinesl  čáp anebo vrána. Všichni byli  šťastni, že je všechno v pořádku  -  a na nějaké zdánlivé příkoří způsobené  matce při porodu - ať už od lékařů, či od zdravotních sester, se rázem zapomnělo. „Konec dobrý, všecko dobré",  říkávalo se.

Dřív, ještě předchozí generace maminek, našich babiček a prababiček, to měla daleko horší než my,  co jsme rodily v šedesátých letech minulého století - natož těch dnešních nastávajících maminek, které  se od počátku těhotenství těší odborné péči lékařů...  Jako důkaz mého tvrzení předkládám část autentického vyprávění mojí maminky o příběhu mého narození.                                                                                                                 

„Tenkrát, za našich časů, se rodilo hodně, z porodů se nedělala žádná věda.  Každá nastávající maminka sice přibližně věděla v kterém měsíci má narození potomka očekávat, ale přesný den „kdy to má přijít“ nevěděla.  Tož, "když jsem chodila s tebou“, vyprávěla,  "bylo to na podzim,  a já byla sama doma. Otec pracoval v daleké Moravské Ostravě a jezdil domů jen o nedělích a svátcích.  Tenkrát bylo pondělí a  já se po poledni  vypravila s trakařem na Záhumenicu  pro řepu a trochu řepného chrástu pro králíky a drůbež. Cestou domů, s plně naloženým trakařem, mě najednou z ničehož nic píchlo v křížích - a to mě pořádně vylekalo.  Proto, když jsem míjela domek ve kterém bydlela naše venkovská porodní bába „panimáma Novotná“,  zastavila jsem se u jejich  dveří  a svěřila se jí se svými obavami… Ona mě přejela zkušeným okem odbornice a pravila": “Tak se mě zdá, děvčico, že už to bude. Utěkaj rychle dom, zehřej  vodu, hned tam budu“… „No jo“, pravila maminka, „doma zima jak v márnici,  kamna studený - honem sem v nich zatopila - ale ty začaly kůřit, zadýmily celú kuchyň.  No, naštěstí vody ve škopku na náspí  bylo dost - minulý týden pršelo.  A jen co jsem ju v prádelňáku ohříla, objevila se  panimáma Novotná - a  pak už to šlo ráz na ráz... Po chvíli bylas na světě… Panimáma tě plácla po zadečku, začalas křičet,  pak tě omyla, zabalila do nahřáté plínky,  položila do slaměnky na chleba  a zvážila tě  na kuchyňské váze. No nic moc, necelé tři kila… Ale chvála  Bohu, bylas pěkná a zdravá…“

Tolik z maminčina vyprávění... Moje dvě mladší sestry se také narodily doma, ale náš nejmladší bráška spatřil světlo světa už v kyjovské porodnici, postavené v roce 1947… Všechny tehdejší nastávající maminky (kyjovského okresu)  byly tehdy rády, že se už nemusí  spoléhat na pomoc nějaké obětavé panimámy Novotné  a mají při své těžké hodince zaručený lékařský dohled.

Já vím, dnes je jiná doba - ale děti přicházejí na svět stejně, a nedejbože, při nějakých větších komplikacích  jak   pro maminku, tak i  pro novorozeňátko,  je rozhodně lepší,   probíhá-li porod pod  dohledem lékaře-porodníka  a zdravotních sester.  A renomé našeho současného porodnictví je ve světě, jak známo,  opravdu hodně vysoké…

A nakonec,   považte - co by za to daly naše babičky a prababičky, které rodily doma za takových  těžkých a primitivních podmínek, kdyby se i ony mohly  tenkrát spolehnout   na odbornou lékařskou péči... Novorozeňátek, a často i rodiček,  umíralo  v těch  dávných dobách mnoho…