Zamilovaný dopis

Často bývám na rozpacích o čem psát. O politice psát nechci, inspirací je poskrovnu. Až na jednu. Často mě inspirují úsměvné články naší nejlepší vyprávěčky Zděňky Ortové Toto je jeden z nich. Dopis ženatému milenci. Doporučuji.

Ano, Zdeňko, zapomenout v knize vypůjčené z městské knihovny intimní dopis ženatému pánovi, je průšvih. I paní knihovnice musí dbát mlčenlivosti, asi jako farář u zpovědního tajemství. Za ta dlouhá léta co si chodím do knihovny půjčovat knihy, jsem v nich něco jako „záložku“ určitě také zapomněla, doufám ale že nic kompromitujícího. Upozorněna paní knihovnicí jsem na to nikdy nebyla.

Zato doma, mezi stránkami naší staré Domácí kuchařky máme již dlouhá léta založenu starou, omšelou papírovu desetikorunu s vyobrazením páru - fešné družstevnice s náručím obilných klasůí, a mladého hutníka se svářecí helmou na hlavě. Tu bankovku tam možná zapomněla ještě naše prababička někdy v šedesátých letech. Cením si naší Domácí kuchařky i destikorunové bankovky, jsou to naše rodinné archiválie.

Ale jiný příběh. Stalo se mi kdysi, asi jako desetileté školačce, že jsem cestou ze školy na chodníčku kolem trati (bydleli jsme tehdy jako rodina železničáře ve strážním domku), našla „zamilované psaníčko“. V dopisu, který byl zřejmě vyhozen z projíždějícího osobního vlaku nebo rychlíku, krasopisně stálo: „Miláčku, proč jsi mě opustil? Myslím na Tebe stále, ve dne v noci... Prosím Tě, vrať se zpátky....“ a tak dále... Ach jo... Tož tolik lásky, a ten bídák co ji í zlomil srdce, psaní lehkomyslně vyhodil z okna. Tehdy jsem něco podobného četla poprvé, a přišlo mi, a že ta lidská láska může být opravdu i plná velikého trápení.

Ale skončím veseleji. Milá Zdeňko, zapomenout v knize osobní intimní dopis ženatému muži je skutečně průšvih, ale ještě horší je, když zloděj- smolař zapomene v místě svého loupení občanský průkaz... I to se prý stává... Nedávno o tom hovořili v televizi.