Vyšusťování turkyní

Rozumíte tomu co tím myslím? Vy, co žijete na jižní Moravě asi ano, ale vy, co v severnějších částech země, možná ne. Jedná se o kukuřici, o odstraňování z klasů šustí, „yyšusťování“.

Moravské Slovácko je zemědělský kraj s dostatkem slunce a vláhy, bohužel někdy i sucha, s úrodnou půdou černozemí. Daří se zde pěstování vinné révy a ovce, kromě toho běžného, jablkám, hruškám, švestkám a podobně, i meruňkám a broskvím. A co se týká zemědělství, kromě obvyklého sortimentu, obilí, brambor, krmné řepy a jiných, i řepě cukrovce a kukuřici.. Tu lidé v tomto kraji (na Hodonánsku) nazývají turkyň, protože se donmnívají, že se k námrozšířila z Turecka. A možná je to pravda. Jisté ale je, že se již v dávných dobách pěstovala v Jižní Americe, v Číně, v Indii, v Africe, a později se rozšířila i do Evropy. V českých zemích máme o ní zmínky již od 16.- 17. století.

Kukuřicici, turkyň, pěstovali za mého mládí rolníci i větší sedláci na polích, dnes ji vysazují i na větších lánech různé zemědělsky ých farem a farmy i sdruženích.

Mladé zelené stvoly ukuřice, zklízené během léta, se používaly, a dodnes používají, jako čerstvá řezanka pro dobytek, nebo na siláž. . Kukuřice, pěstovaná na zrno, se sklízí až na podzim. Zrním se krmila domácí zvířata a drůbež - a u nás na vesnici zejména husy a kachny, a to před listopadovými martinskými hody.

A to mi věřte, neexistuje lepší drůbeží maso, než to z těch hus a kačen vykrmených kukuřicí. A pěkně do zlatava vypečená božíhodová husa nebo kačena,nesměla na stole o martinských hodech nikdy chybět. K tomu zelí, domácí knedlík, pivečko, tvarohové koláče s posýpátkem, to je tradice, která zde stále trvá. A na hodové odpoledne první ochutnávka mladého martinského vína doneseného v demižonku zpáímo ze sklepa pod vinohradem. Může být něco lepšího?

(Jo, ale nepřeji vám vidět jakým „nehumánním“ způsobem bývaly ta y nebohé božíhodové husy a kačeny krmeny. Ochráncům zvířat by se to určitě nelíbilo.

Vzpomínám si na svoje dětství v době před vznikem JZD, kdy naše rodina ještě vlastnila necelé dva hektary polí, mezi jinými i to jedno na půl kukuřičné. Po sklízení turkyně přivezl tatínek na voze hromadu klásků a uložil ji na mlatě. Příštího dne k večeru jsme všichni, celá naše rodina, posedali kolem té hromady klasů na různé stoličky a židličky, a ty turkyňové klásky jsme zbavovala šustí - vyšusťovávali ali jsme je. Na každém klásku jsme nechali jen několik málo listů šustí, aby se daly svázat a klásky pak rozvěsit pod střechu na hambalky. Po ujejich uschnutí se z nich ručním ozubeným kovovým lupačem loupaly do kyblíku kukuřičná zrna.

Podzimní večery již bývaly chladné, arodiče se sousedkami posedali na různé stoličky a židličky kolem té hromady klasů, a my děti, zabalené do svetrů a vlňáčků jim pomáhaly. A abychom se vyšusťovači nenachladili, roznášela námmaminka horký čaj s medem a se špetkou slivovice na zahřátí. Ráda na ty chladné podzimní večery na mlatě pomínám. Vyprávěly se tam různé příběhy, a někdy se i zpívalo. A při tom šla práce pěkně od ruky.

***

Jo, a tu kukuřici, mám opravdu ráda již od dětství. Už i proto, že nám tatínek někdy nosil ty dozrávající mléčné kukuřičné klásky přímo z pole. Napichovaly jsme si je na kovový kuták a opékaly je na ohni u otevřených dvířek kuchyňského sporáku. Pak jsme si je omastily sádlem a posolily. Při okusování zrn jsme byly sice začerněni až po uši, ale to nám nevadilo.

Dnes si občas kupuji sladké kukuřičné klásky naproti Lidlu. Strčím je na pět minut do vařící vody, pak je omastím a opsolím... Jsou také dobré, ale těm křupavým z té naší turkyně, př nesenými tatínkem přímo z pole, a opraženými na ohni v kuchňském sporáku, se srovnat nedají.

Kresba i fotografie M. Pabtlíková

Svázané klásky na pověšení pod střechu (M.P.)

Kukuřičné pole u Nenmkovic na Kyjovsku (M.P.)