Únorové reminiscence

Není pravda, že v době tzv. totality bylo snadné najít zaměstnání, mohla bych o tom povídat... Po skončení mateřské dovolené jsem nemohla najít práci ve své profesi,  vzala jsem tedy na čas  zavděk práci aranžérské.

Výloha byla výloha a kšeft byl kšeft. Aranžérky aranžovaly, obchodníci obchodovali - a pramálo se starali o to jaký je svátek, a kdo nebo co zrovna visí ve výloze jejich socialistického obchodu. A tak přicházelo čas od času k průšvihům. A to pak volal do aranžovny rozzlobený soudruh z ONV nebo ze stranického sekretariátu, že musí být  tam  či  onde okamžitě sjednána náprava, sice bude zle... 

A  tak se na  příklad  jednou stalo, že se  ve výloze  Masny na hlavním  náměstí, kde byly pod rudým monofilem umístěny portréty vousatých marxleninských filosofů s asparátem, objevila v  rohu  cedule. Neuměle, ale kategoricky tam  stálo  fixem černé na bílém: „Dnes – vepřové hlavy, jelita a jitrnice.“ To byl mazec. Okamžitě se muselo všechno  přearanžovat. 

 A co všechny ty manifestace se spoustami praporů a „hlubokomyslných“ hesel. Pokud se konaly v pracovní době, a to většinou, jen co se manifestanti sešli a z amplionů dozněl řečníkův projev, náměstí se začalo vyprazdňovat.  A nesení praporu nebo hesla v průvodu bylo honorováno  obvyklou  částkou 50 Kč -  vždycky se našel nějaký dobrovolník. 

Na prvomájových průvodech to bylo obdobné. Kdyby nebyla účast kontrolována, málokdo by se  účastníků dopočítal. Nicméně musím přiznat, že v naší  fabrice, kde jsem pracovala později,  byl tento den  v určitém směru oblíben -  neoficielně se mu totiž říkalo „svátek zlodějů.“ Kdo ze zaměstnanců  měl zálusk něco si z továrny odnést, čekal právě na tento den. Protože se vycházelo branou v zástupech a odpadla obvyklá kontrola tašek, o „makandách“ ani  nemluvě, dal se tento „bohulibý“ záměr snadno realizovat.

Další kapitolou byly alegorické vozy, neboli alegoráky. Ty nesměly chybět  na žádném prvomájovém průvodu. Kdysi jsme v aranžovně  vytvořili  jeden takový se zaměřením na zdravou výživu. Znázorňoval zeleninový  stánek, po jehož stranách  byly umístěny košíky se zeleninou a ovocem. V několika z nich byly i vybrané, pěkně velké, kulaté bulvy celeru. Na konci trasy průvodu vždy postával dav nenechavců, čekající na svou příležitost. Pokud se alegorický vůz po skončení průvodu rychle nerozjel a neopustil toto nebezpečné stanoviště, byl jimi totálně rozebrán.  A to pak bylo vidět různá individua, jak se přikrčena, se zvednutým límcem, pod paží s ukořistěným květináčem, kusem látky, dekorace, nebo něčím podobným, rychlým krokem ubírají k domovu. Tenkrát ale s tím zeleninovým alegorákem byla legrace. Na konci trasy, kde vůz zastavil, někdo zvolal: „Hele, kokosáky!“ Dav se vrhl na košíky s tímto tehdy  nedostatkovým zbožím  a v momentě je rozebral. To pak  bylo doma překvapení...

Teď je jiná doba.  Kokosové ořechy, citrusové plody i jiné jižní ovoce jsou běžně na trhu i v supermarketech, ve výlohách jsou věci, které tam patří, podobizen politiků si také užijeme -  nejvíce v období voleb, (ale i různých skandálů), manifestujeme také, ale ne z donucení, spíše  z opravdové  naštvanosti, prvomájové oslavy navštěvují někteří občané  dobrovolně -  se slzou v oku...   Můžeme dokonce cestovat kamkoli po světě - jen na to mít.  Potýkáme se  s  problémy, které jsme dříve neměli -  a co nevidět se prý srovnáme do řady s nejvyspělejšími státy EU. Zlatý voči…  

Jen kdyby zase nebylo toho válečného harašení - a nejen z východu. To nás opravdu  leká. 

Pozn.: Makanda - osobní prohlídka.