Trápení prvňáčka Jirky

Sedí na okraji postele a brečí.„Dělej, Jirko, ať to stihneme, škola začíná v osm a už je půl osmé,“ napomíná ho máma. „Nikam nejdu, “ mračí se Jirka, na zádech batůžek s bezpečnostními zeleno žlutými pruhy a tváří se jako kakabus.

Jindy jeho veselá hnědá kukadla se dnes topí v slzách. Na její otázku „no  řekni, proč nechceš do školy?“  kouká do země a zarytě mlčí.

Nakonec se jí ho přece jen podařilo přemluvit aby vstal a obul si sandály,  a do školy se spolu vypravili. Ale ještě ve školních dveřích se na ni otočil se smutným, vyčítavým pohledem… “Nechápu, co se s tím naším Jirkou děje, “svěřuje se odpoledne manželovi, „tolik se do první třídy těšil a najednou  takový odpor.“

Večer si ho oba zavolali a vyptávali se ho, proč najednou do školy nechce,  jestli za to může paní učitelka, jeho spolužáci, anebo má snad proto nějaký jiný důvod - ale mlčel jako zařezaný, slovo z něj nevypáčili… A každá ráno stejná scéna - vzdor, slzy, a čím víc na něj tlačili, tím to bylo horší. Dokonce ze samého  rozčilení  nechtěl  ani snídat - a  začalo  se mu dokonce klepat  koleno. „No nic, my to sami nevyřešíme,“ řekla máma, „musíme navštívit dětského psychologa, snad nám poradí… Zašli k němu a on jim řekl, že si s chlapcem  potřebuje promluvit o samotě.  Zavolal si Jirku  do ordinace  a po chvíli jim s úsměvem sdělil:  

„Váš chlapec se mi svěřil, zdá se, že jeho problém bude vyřešen. Víte, proč nechce chodit do školy? Kvůli školní jídelně. Vlastně - prý kvůli té přísné paní, co stojí u okýnka a odebírá dětem po obědě použité nádobí. On některé jídlo, které mu nechutná, prý  nemůže dojíst, a ona ho při vracení talířů neustále nutí, aby všechno  dojedl... A když protestuje, tváří se, že se na něj kvůli tomu velice zlobí. On se té   "přísné paní“ jednoduše bojí, má  z  ní  neurózu. (A vám to také nechtěl říct, protože měl obavu,  že byste se na něj také zlobili). Myslím, že by stačilo, kdybyste  do školní jídelny zašli a s tou paní si promluvil, případně  s její nadřízenou ve školní jídelně.“ 

A tak se stalo. Rodiče  zašli do jídelny, s tou vysokou, korpulentní paní u okýnka, kde se odebírá nádobí,  si promluvili,  ta se na Jiříka začala namísto mračení  usmívat - a najednou bylo všecko OK. Prvňáček Jirka zase začal chodit do školy rád.    

***

Poznámka.  Jak vidíte, někdy nechtějí  prvňáčci chodit do školy i z důvodů, které se nám, dospělým,  zdají úplně malicherné, kdežto pro šestileté dítě mohou  být nepřekonatelným problémem. Například i ta strava ve školní jídelně. Doma bylo donedávna zvyklé na jiné jídlo, nebo na jeho  jinou úpravu, a najednou změna se kterou si neumí samo poradit. Každé dítě je jiné, některé děti jsou citlivější, a s těmi je třeba  jednat tak, aby se nám nebály se svým trápením svěřit. Časem si  samozřejmě zvyknou na jiné prostředí - a je po problému.

Toto je skutečná příhoda, i když jsem změnila chlapcovo jméno.