Dlouha leta jsem premyslel a vyhledaval odpoved na stav nasi republiky. Mala hrdost na svuj stat, vlajku atd. Jedno takove vysvetleni se me dostalo od jednoho blogera spojujici ekonomiku, historii a stat. Nas stat neni totiz prirozeny, je tak trochu umely a lzivy... Neni to nic co by se nedalo rychle napravit, ale bohuzel to momentalne vypada na dalsi roky v blede modrem.

Matematika je pro člověka důležitá, ale znát historii národa z kterého vyšel, znát své kořeny, je také důležité... Už i kvůli poučení z minulosti - čeho se vyvarovat.... Každý z nás by měl vědět, kam patří...Být jen Evropanem - je moc široký pojem...

Hezký článek. Souhlasím s Vámi. Pouze si nemyslím, že by tady byl vkořeněný pocit malosti a méněcennosti. To je ta porevoluční (divný výraz) doba. Vše se začalo točit okolo peněz a majetku. A to byla a stále je ta nejdůležitější věc pro mnoho lidí.

A ve škole? Je to podobné. Nad dějepisem a zeměpisem má navrch matematika, ze které se bude brzy maturovat.

Máte pravdu, pane Tichý. Je to patrné i v různých vědomostních soutěžích... Mladší ročníky často neznají ani ty nejdůležitější události z české historie. (Na rozdíl od těch starších). Chyba ve školní výuce? Trapné...

díky za článek. Dnes jsou mj. maturity a maturuje i můj syn. To mi připomnělo, že nám moudrý pan profesor (co měl tenkrát zakázanou Prahu) říkal: "to je možný snad jen u nás a v republice Mali, že se nematuruje z dějin vlastního národa". A to je asi škoda, pak by možná ta hrdost byla. A mladí by asi něco věděli o Husovi, Komenském, Baťovi, Čapkovi, Havlíčkovi.....

Možná to souvisí, pane Jindřichu, s naším vkořeněným pocitem malosti a méněcennosti. Máme stále obavu z toho, co na to řeknou ostatní, nechceme se od nich ničím odlišovat, nevyčnívat z řady... Pozůstatek minulosti...

Každý státní (ne náboženský) svátek ji vyvěšuji. Jediný v ulici a možná v celé čtvrti. Ale doufám, že si jednou někdo vezme příklad.

Opravdu v historii naše země nikoho nikdy nenapadla ? Nikdy nebyla agresorem ?

Nevzpomínám si... Vy ano? Napište.

Díky za reakci, pane Ladislave, potěšila mě.

Ano, je naše. Bylo dobře, že jsme se jí nevzdali.

A byl o ni opravdu zájem, při dělení ČSR... Zdravím, paní Marie...