Cenné vyprávění

Děkuji Vám Ivanko.

Vďaka za vaše spomienky, pani Mirka

Děkuji, Janka. Píši jen o tom, co si pamatuji. Byla jsem velmi zvídavé dítě, a zajímalo mě i to, co si povídali dospělí. Někdy mne samotnou udivuje, že si po létech pamatuji některé doslovné výroky lidí k zajímavým událostem.

Zdravím, paní sousedko. Tata také občas vzpomínal na ty dny těsně před osvobozením. Protože naše hospodářství bylo uprostřed návsi a jedna z cest vedla přímo do našich vrat, vystřídali se tehdy u nás nejdříve zdecimovaní Maďaři, potom Němci, (esesáci, kteří vyhodili most pře Dřevnici těsně před tím, než opustili vesnici a nakonec Rusové. Vždycky říkal, že nejhůř se choval maďarský důstojník, s kterým se také dostal do konfliktu a byl moc rád, že to tehdy přežil. Inu, horká hlava. Ale maďarští vojáci že byli chudáci a bojovat se jim už vůbec nechtělo. Za vsí měli být popraveni tři dezertéři, ale nakonec dva, kteří měli rodiny, dostali milost. Ten nejmladší, svobodný, si však musel vykopat hrob. Jako poslední přání si mohl zakouřit a najíst se. Tata říkal, že měl sardinky. Pak ho popravčí četa zastřelila.

Němci se chovali slušně. Pojedli, počkali, až bouchly nálože pod mostem a rychle ujeli.

No a ráno přijeli Rusi. Vojáci byli utáboření na dvoře a ve stodole. První, co udělali bylo, že ve stodole na mlatevni udělali oheň a vařili boršč. Tata utěkál za důstojníkem, který byl ubytovaný ve světnici a lomil rikama, že stodola shoří, ale ten se jenom smál, ať nemá strach, že to tak dělají všude a zatím nic nezhořelo. Naštěstí se nic nestalo a v její části dnes máme letní kuchyň. :-))) Také k nám chodili schovávat sousedé, kteří neměli sklep. Těch příhod bylo moc. Určitě na nejeden blog, ale koho to dneska zajímá, že ano.

Mějte se hezky.

Pane Jiurčáku, co se týká války a fronty, vaše rodina se asi vůbec nenudila. A Vy také hodně pamatujete, co Vám vyprávěl tatínek. Napište to pro vnoučata. My jsme měli menší chalupu tam na Slovácku, a také se u más vystřídalo hodně vojáků. Napřed němečtí důstojníci, pak úplně mladí němečtí vojáci, ti sev báli jít do války, pak přijel selským vozem s koni Rumuni, a nakonec větší skupina na Rusá. Nejhůř se chovali Rumuni. , byla jsem svědkem jak jeden z nich, ten s těmi koňmi otce uhodil. A to jen proto, že mu hned neotevřel vrata od dvora, tam na šňůře viselo prádlo. Byli to hulváti. Ptala jsem se manžela na ten vyhozený most na Dřevnici, nic o tom nevěděl Oni v tu dobu bydlili na Kvítkové ulici. a on měl asi 9 roků. Jo, u nás za války byl také horor. Od dopadu granátu za fronty chytila střecha jednoho domu, chalupy nalepené k sobe, půdy plné slámy. Čtyři dom vedle vyhořely, jen ten náš zůsta. Díky tomu, že m otec vytahal z půdy slámu a dřevěný štít stále políval vodou. Tož tak. Válka je sv..a, Není o so stát. Zdravím přes Dřevnicu. Ta prý pramení v Hostýnských horách.