Pomozte mi, já nejsem Němec, ale Rakušan

Vzpomínky a dvě epizody z doby, kdy se Druhá světová válka chýlila ke svému konci, a moji rodnou jihomoravskou obcí Násedlovicemi táhla fronta.

Byl měsíc duben roku 1945. Druhá světová válka, která již po dobu více než šesti let sužovala Evropu, se chýlila ke konci. Západní i východním armády se spojili ve společném úsilí porazit německou nacistickou armádu, jejíž pomocí chtěl říšský vůdce Adolf Hitler porobit okolní národy a ovládnout svět. Američané a Britové útočili na Němce na západě, od východu je přes Slovensko, Moravu a Čechy, a pak dál až do Berlína je hnali Rusové...

K naši nevelké obcí Násedlovice na Hodonínsku se fronta přiblížila na začátku dubna. Přímé boje mezi Němci a Rusy trvaly téměř do konce dubna, obec byla osvobozena 19. dubna 1945.

Na začátku přímých střetů Rudé armády s německými vojsky obsadili obec Němci, po jejich ústupu z obce a jejího okolí Rusové. Občané Násedlovic se po dobu vzájemných útoků a střelby skrývali ve sklepích a různých krytech, ale i tak přišlo její vinou o život sedm jejích obyvatel. Vyhořelo tam a bylo poničeno i několik domů po zásahu granátů.

Naše tehdy čtyřčlenná rodina se za fronty ukrývala s dalšími třemi rdinami ve sklepě u sousedů. Jejich sklep byl vyhlouben hluboko v protějším svahu, a proto byl bezpečnější než ten náš ve vinohradě.

Pokud obec ovládali Němci, chránili si své pozice zákopy, vyhloubené na svazích blízkých polí... Jednou brzy zrána někdo prudce zabušil na dveře našeho dočasného úkrytu. Ve dveřích stáli dva ozbrojení němečtí vojáci, a poručili dvěma mužům z kryu, aby šli s nimi. Jedním z nich byl náš soused Ludvík Konečný, a druhý, můj otec. Ten nám později vyprávěl: „Odvedli nás před německé velitelství na radnici a přikázali čekat až si pro nás přijdou. Čekali jsme a přemýšleli, co s námi bude. Asi nás pošlou vykopávat zákopy na Újezdě proti Rusům, přemýšleli jsme. A jak jsme tam tak stáli a oni nešli, pravím: „Ludvo, nic dobrého nás nečeká, zdrhněme“. On byl pro, a tak jsme vzali roha. Pak jsme se ještě nějakou dobu strachovali, že si pro nás do toho sklepa znovu přijdou, ale nestalo se... Rusové již stáli za kopcem - a na německém velitelství měli již asi jiné starosti...

Druhá moje vzpomínka se váže k době, kdy po trvajících bojích, i po dočasném ruském ústupu, Rusové Němce z obce konečně vytlačili ... Vesnice byla sice osvobozena, ale zcela bezpečno v ní dosud nebylo. Občas se ozývaly přestřelky a různé výbuchy ( do 29. dubna), a proto jsme po určitou část dne, ale hlavně v noci, zůstávali ve sklepě.

V obci ještě nbyl zamtek, skupina ruských vojáků hnalia přes pole uvelká, zřejmě kořistěná, stáda černobílých krav, po státní silnici směrem k Brnu rachotily konvoje vojenských vozidel a mezi nimi se táhly dlouhé zástupy hladových, zubožených německých zajatců. Někteří z nich se po nějakou dobu zdržovali v obci, na polích za dědinou vyhrabávali brambory, které po sklizni zůstali v zemi, a pekli si je na ohníčcích. Bylo jich tam plno. Smutná podívaná na „vítěznou“ německou armádu.

Jednoho rána se ozvalo na dveře našeho sklepním úkrytu nesmělé zaklepání. stál tam německý voják v zaprášené vojnské uniformě, a lámanou češtinou prosil o úkryt, anebo aspoň o nějaké jídlo. Tento poměrně mladý muž nám se slzami v očích vysvětloval, že se ho nemusíme bát, že on není Němec, ale Rakušan . A do války jít nechtěl, ale byl k tomu přnucen. Bylo mi ho skoro líto... Nějaké jídlo a pití dostal, ale s jeho úkrytem to bylo horší. V malém sklepním prostoru se nás tísnilo patnáct, každou chvíli tam vrazili nějací ruští vojáci – a ráznými slovy „ „Germán zděs nět?“ nahlíželi do sklepního prostoru. Ten německý voják - Rakušan, by se tam asi příliš dlouho neskrýval...

***

Včera byl Den vítězství, vzpomínali jsme 80. výročí od skončení Druhé světové války. V době o které píši, jsem byla sedmileté dítě, ale moje zážitky byla tak silné, že si je dodnes pamatuji. Ale nejsilnější zážitek z té doby byl přece jen ten, když devátého května toho roku obecní bubeník strýček Rudolf Dobeš zabubnoval a ohlásil : „Na vědomost se všem občanům dává, že skončila druhá světová válka“. Ta radostná euforie, která v dědině zavládla, se fakt posat, ani zapomenout nedá..

V Násedlovicích (duben) M. Pantlíková