Pane policajte, máte pumpu?

K napsání článku mě kdysi inspiroval článek jedné blogerky. Popisovala v něm zážitky ze svého babičkovského života. Máme pět vnuků. Kluky jsme s manželem občas hlídali, hlavně o víkendech. Někdy jsme s nimi jezdili i na výlety.

Nejvíc jsem si ale užila já při hlídání těch dvou nejstarších. Narodili se rok po sobě a vypadali jako dvojčata. Oba chlapci byli jako „živé stříbro“, nic jim neuniklo. Stále měli plno nápadů, nadšení a elánu. Kdysi jsme je vzali na výlet na zámek Buchlovice. Kluci se na výlet velmi těšili, ale jejich rodiče nám radili, abychom je nespouštěli z očí, prý jsou pěkní rošťáci.

Kolem buchlovického zámku je pěkná zzámecká zahrada se vzácnými stromy, na nádvoří před budovou zámku se procházejí pávi a pávice, je tam i zajímavá fontánka s kašnou a jezírkem, ve které se prohánějí barevné rybky.

U zámku jsme se potkali se známými, dali jsme se s nimi do řeči, a zatím co si s nimi povídáme, zaslechnu zvolání.: „Tome, už ji mám!“ Ohlédnu se - a oba naši naši vnuci, čtyřletý i ten pětiletý, klečí kačny a s rukama ponořenými v jezírku loví ty okrasné červení a zlaté ybky...

A i když jsem je hlídala častěji já, větší zájem vždy projevovali, jak už to u chlapců bývá, víc o dědu než o mne. Jen co přišli, zazvonili a já jim otevřela, hned se jeden z nich ptal: „Babi, je doma děda?“ „ Kluci není, je ještě v práci“. „To nevadí, babi, tebe máme taky rádi“, na to smutně ten druhý.

Těch různých příhod s nimi bylo mnoho, tak například tato Zase jsem je jednou měla o víkendu hlída – a manžel byl zrovna na služební cestě. Když odjížděl, řekl mi. „Buď na ně přísná, ale hlavně jim nepůjčuj mojeho favorita. Mohli by s ním vyjet na hlaví silnici, je to nebezpečné, jezdí tam jedno auto za druhým. Jízdní kolo je ve sklepě, nerní napumpované, pumpu jsem položil až nahoru na regál, tam ji neuvídí, ani na ni nedosáhnou“. Slíbila jsem mu to.

V sobotu hoši opravdu přišli, a jen co se trochu porozhlédli, hned spustili: „Babičko, prosímtě, můžeme si půjčit dědečkovo kolo?“ „ Nemůžete“, já na to. „Pneumatiky jsou prázdné, děda není doma, punpa je v garáži, a klíče od garáže si vzal s sebou“. Kluci se spolu chvíli tiše radili, a pak:zase „Babi, má tady v domě někdo kolo?“ „ No jo, v tomto domě ještě bydlí čtyři paní, ale jen jedna z nich má manžela, a ti kolo mají. Tam vám ale nedoporučuji chodit. Ten její manžel je esenbák - policajt, a je hrozně přísný“. Kluci chvíli mlčeli, pak se najdnou ztratili - a za chvíli přišli i s pumpu. „Kde jste ji vzali?“ ptám se. „Od toho pána nahoře. Zazvonili jsme a řekli: „Pane policajte, prosívás, půjčil byste nám pumpu na kolo? A on nám ji půjčil“. Co jsem měla dělat? Dovolila jsem jim tedy aby duše favorita nahustili a pak se na něm, pod štanglí, vesele proháněli po chodníku kolem našeho domu. Naštěstí mě poslechli, na hlavní silnici s ním nevjeli, a nic zlého se jim nestalo...

A na závěr ještě jednu drobnou, ale poněkud trapnou příhodu, která se stala v trolejbuse. Kdykoli jeli trolejbusem, vždy si sedli nebo stoupli dopředu, aby viděli na řidiče. Kdysi jsme vjížděli do křižovatky, trolejbus zrovna zabočil doprava když starší vnuk vykřikl: „Tome, pan řidič vjel na červenou!“ Pasažéři zpozorněli, někteří z nich začali vstávat ze sedadel, řidič se s chlapcemm začal přít,že nemá pravdu, ten tvrdil že pradu má, a jeho mladší bratr mu horlivě přizvukoval. Já jsem do toho raději nezasahovala, protože když jedu v trolejbuse na řidiče se nekoukám. Byla jsem opravdu ráda, že jsme hned na příští zastávce z trelejbusu vystoupili.

Dnes jsou již naši vnuci dospělí, mají své vlastní rodiny, každý z nich je starostlivým tátou dvou dětí. Chlapce i holčičky. A tak jeto dobře, tak to má být.

Kašna před zámkem Buchlovice

Rybičky