Něco k výjezdu Landsmanschaftu do Brna v květnu 2026

Já mám to štěstí - anebo smůlu, že si hodně pamatuji. Když naší jihomoravskou dědinou v dubnu 1945 "procházela“ fronta, a čtrnáct dní se tam válčilo mezi Rusy a Němci“, měla jsem sedm roků.

A když jsme se po tu dobu skrývali před frontou u sousedů ve sklepě stalo se, že na jeden z těch našich řadových baráků dopadl granát. Dům začal hořet a netrvalo to dlouho, rozhořely se i ty ostatní kolem. Chalupy, nalepené k sobě dřevěnými štíty, na půdách plné slámy a sena, zahořely velmi rychle - a za chvíli po nich zůstalo jen čené spáleniště a ohořelé, většinou „kotovicové“ zdi. (Jako děti - aby to rodiče nevěděli, chodily jsme po těch spáleništách a sbíraly ty zelené „drahokamy“, kousky roztavených kousků skla, zbytky z tmavozelených pivních láhví).

Těch sousedních úplně vyhořelých chalup bylo pět, jen ta naše krajní zůstala, i když byla hodně poničená. Tatínek ji tenkrát zachránil tím, že z půdy rychle vyházel všechnu slámu a seno, a její dřevěný spojovací štít s vedlejší chalupou ustavičně poléval vodou. Na štěstí pumpu s vodou jsme měli na dvorku.

Krátce po skončení války se sousedé rozhodovali, jestli mají své domky postaví znovu, anebo odejít do pohraničí, do „sudet“, a tam získat nějaký dům po odsunutých Němcích – jak jim nabízela tehdejší vláda. Tenkrát jsem jako dítě vyslechla na ulici (mezi dvěma sousedy) tento rozhovor :

„A tož nevím, Franto, jestli mám tady zůstat a barák postavit znovu, anebo radši odejít do těch sudet – a co ty ?“

„A tož já taky nevím“ odpověděl ten druhý, „ale slyšel jsem od těch, co se tam byli podívat, že když ti sudeťáci odjížděli, hrozili těm novým přistěhovalcúm pěstmi a volali: „My se sem stejně jednou vrátíme! A nebude to dlouho“ trvat“! „Víš, Ludvo, já raději zůstanu v dědině a chalupu si postavím znovu. Prý máme dostat od státu podporu – hypotéku – a možná i nějaké hotové peníze“..

A tak se stalo. Tři naši sousedi z těch vyhořelých chalup se odstěhovali do „sudet“ a tři zůstali, včetně naší rodiny. K těm, co se odstěhovali do pohraničí, do vesnice Drnoholce a jinam, se přidalo ještě pár chudobnějších rodin co neměli žádné pole, bezzemků.

A ta naše poničená chalupa byla nejdřív opravena, ale později byla také postavena znovu. Bohužel již bez jakékoliv finanční pomoci od státu - a ani hypotéky.

Od vysídlování Němců ze „sudet“ uplynulo již víc jak osmdesát let, ale jak je vidět, ten problém je stále živý. Zejména teď, při avizovaném srazu, či sjezd sudetského landsmanšaftu v Brně. A máme se s nimi znovu smiřovat? Proč? Vždyť aktem česko-německého smíření byla již Česko- německá deklarace v roce 1997. A podle historie všechny ty problémy zavinila násilná německá okupace naši republiky, nacismus, fašismus, rozpínavost velkoněmecké říše. A také proto, že sudetští Němci uvěřili Hitlerovi a přidali se na stranu Německa, které druhou světovou válku vyvolalo. Ta stála miliony lidských životů, a nás v tedejším Protektorátuem Čechy a Morava prý 320 – 350 000.

Napadení jiného státu - a válka jsou hrozné, neodpustitelné záležitosti – a za všechno v životě se platí.

Chalupy v Násedlovicích