„Nechci je vyměnit, ale vrátit…“

Tuto událost, která se stala v době, kdy ještě neexistovala elektronická evidence tržeb, tzv. EET, ani kontrolní účtenková loterie, mi vyprávěla moje kamarádka Olina.

Po jejím zavedení podobné problémy, které ji potkaly, už  samozřejmě neexistují…  Je vidět, že ten nápad s EET (premiéra Babiše),  byl přímo geniální…  

A ještě vás upozorňuji,  abyste v mém článku nehledali žádný  xenofobní nebo rasistický podtext, to je  mi naprosto cizí. Já totiž nerozlišuji mezi prodejnami, některé zboží nakupuji v našich, jiné v těch cizích. U vietnamských obchodníků (některé zboží) nakupuji ráda, a oni to dobře vědí... Kdykoli vstoupím do nedaleké vietnamské prodejny, vždy mě vítají  s úsměvem, jsou ke mně pozorní a úslužní. A to i proto, že jim asi není cizí heslo, který ve svých firmách  razil náš slavný zlínský podnikatel Tomáš Baťa -  „NÁŠ ZÁKAZNÍK - NÁŠ PÁN.“ A  ještě musím připomenout  jeden důležitý aspekt.. Vietnamští prodavači a prodavačky se  na mne  nedívají spatra, jsou totiž  menšího vzrůstu (jako já), a to mi vyhovuje. Vím, že někteří  z vás možná namítnete, že se  v médiích občas objeví  kritika, že vietnamské obchody a tržnice jsou někdy na štíru se značkovým zbožím, občas se tam dokonce objeví i falza, ale to je úplně  něco  jiného - to je na jiné vyprávění než  na  toto letní, okurkově sezónní. Toto je určené jen  pro zábavu a rozptýlení…

A teď o tom,  co mi vyprávěla moje kamarádka Olina.   

„Tuhle jsem jela  do  města K… do lékárny,  a tam jsem si ve  vietnamské prodejně  koupila  pěkné letní sandály s barevnou ozdůbkou na nártu.  Ale  jen co jsem si je poprve obula, ozdůbka z nich odpadla. Na druhý den  jsem vzala milé boty a jela je reklamovat.

Zašla jsem do prodejny a řekla prodavači, že mu boty vracím  a  slušně jsem ho požádala o navrácení peněz.“

On (přísně): „To v žádném případě nedám, já spravit.“

Ona: „ Já nechci boty opravit, ta ozdůbka určitě zase odpadne, já je chci vrátit.“

On:  „ Já přilepit, nic neupadne.“

Ona: „Ne, já chci  peníze vrátit, takové boty už nechci!“

On:   „Nemáš paragon, peníse nedám!“

Ona: „Tak mi dejte za ty boty jiné zboží.“

On:  „Tak dobže, tak ti dám tenisky, a ideš!“

Ona si vybrala tenisky a řekla: „Dejte mi, prosím,  paragon!“

On: „Paragon ti nedam, protože nemam:“

Ona, (naštvaná). „Když mi  nedáte paragon, zeptám se na finančním úřadě.“

On (vztekle): „Když ty to někde povídat, tak ty pěkný hajzl!“

Ona – nechce se přít, vzdala to - a říká si:

„No, aspoň že mám ty tenisky, mohlo to  dopadnout hůř…“

Byl podzim, dny se krátily, v obchodě bylo málo světla, tenisky  byly  pěkné, modré, s bílými šňůrkami - spokojeně se vrátila domů. Až ráno, za světla, zjistila, že  jedna je modrá a druhá černá… Ach jo. Takže teď v nich prý může chodit  tak leda venčit jejich Peginu a tři kočky. A  to jenom  zašera - brzy zrána nebo zvečera…

A poučení? „Výjimka potvrzuje pravidlo“ – a to je tedy fakt...