Lidé a zvířátka (domácí)

***

Lidé mají rádi zvířata – a zvířata, hlavně ta domácí, mají ráda lidi. Samozřejmě jen někteří lidé – a také jen některá zvířata. Tedy vyjma těch, která se chovají z jiného důvodu, například na božíhodový oběd a tak podobně… Ale i mezi nimi a lidmi může dojít k blízkému vztahu.

Jeden z mých strejdů vždycky před polednem říkával: „První musí dostat do korýtka prasátko – jinak mi rozboří chlívek, a potom teprve já.“ A někdy ho dokonce láskyplně škrabával za ušima.

Velké oblibě se u nás v Česku těší pejskové a kočky. V naší širší rodině se svého času vyskytoval dobrácký pes zlatý retrívr, chytrá krátkosrstá fenka Ketyna i noblesní bedlingtonská teriérka Bellina. Samozřejmě každý z těch psů žil v jiné rodině. Všechny jsme je milovali – a když nám „odešli“ do „psího nebeů, oplakávali jsme je.

Kočky, vlastně kocouři, byli dva.Typický domácí mazlíček Tobi, a dnes žijící kocour Mates.

Kocourek Tobi byl huňatý, šedobílý, kdežto Matýsek, dnes již dospělý kocour Mates, je černý jako noc a má bezmála osm let. Žije v rodině našeho syna, která bydlí v domě s velkou zahradou.

Kocour Mates tráví dny venku nebo pospává v domě, ale večery a noci, jak už to mají kocouři ve zvyku, tráví většinou venku a někdy tam i loví. A nejenže loví – on se se svými úlovky i rád chlubí. A tak se stává, že když někdo po ránu otevře dveře od verandy, najde tam nějaký kocouří úlovek. Pokud je to myška, je Mates pochválen, ale když je to nějaký nebohý ptáček, bývá vyhubován. On si z toho ale bohužel vůbec nic nedělá…

Nedávno však způsobil v rodině pořádné pozdvižení. Po rozednění zamňoukal za dveřmi, a když mu bylo otevřeno, vběhl do pokoje a živou myš, kterou držel v zubech, upustil na podlahu. Vylekaná myška okamžitě vběhla pod pohovku a pak měli všichni co dělat, aby ji odtud dostali ven.

A tož takové je to s těmi šibaly kocoury.

Ale těch domácích mazlíčků je mezi lidmi samozřejmě víc. Někdo doma chová papoušky, někdo „andulky“, jiní, hlavně děti, morčata, křečky nebo želvy a podobně. Dospělí někdy i hady anebo jiná exotická zvířata.

Znám rodinu, která například chovala na své malé domácí farmě v ohradě i dva pštrosy. Kdysi se jednomu z nich povedlo z pootevřených vrátek ohrady uprchnout. Všichni ho hledali, ale on nebyl k nalezení. Už nad ním málem „zlomili hůl“ – až najednou, asi po měsíci byl konečně policií nalezen. A nedaleko-v blízkém lesíku. Tak dlouho se tam ten uprchlík skrýval…

Kuriózní případ se stal u našich příbuzných na jižní Moravě. Jejich zeť je milovníkem exotických tvorů a pořídil si chameleona. Pečlivě se o něj stara aby mu nic nechybělo, sháněl pro něj potravu v podobě různého hmyzu – a najednou milý chameleon ztmizel, jakoby se do země propadl.

Všichni ho hledali, prohledali celý dům, ale nikde nic… Málem to již vzdali - a asi po měsíci byl ten tulák, zdravý a čilý, přece jen pbjeven. A kdepak? V koupelnové skříňce, za hromádkou poskládaných ručníků...

A za to své úspěšné ukrývání si pak vysloužil od rodiny nelichotivou přezdívku „chameleonek úchyláček“. To prý proto, že tam, ze své skrýše, asi tajně pozoroval koupající se členy rodiny…

A tož takové, i různé jiné, mohou být zážitky s domácími mazlíčky.

Smutné na tom je snad jen to, že většina těchto tvorů, se kterými si navykneme postupně žít, a zamilujeme si je, má kratší život než my lidé. A když potom „odejdou“, oplakáváme je, protože se stali našimi přáteli.

Odchod přítele bolí - i když je to „jen“ náš domácí mazlíček...

Zlatý retrívr Endy, hladkosrstý foxteriér Ketyna, kocouři Mates a Tobi. (Foto autorka)