„Klausi, vylez“, aneb listopad 1989

Tenkrát v roce 1989, těsně před 17. listopadem, byla větší zima než je dnes. Odpoledne po práci jsme tehdy jezdili jednotně zbarvenými zlínskými trolejbusy na Náměstí Míru, kde se konaly demonstrace...

Demonstrovali jsme za odstranění totality, vlády jedné strany, za svobodné volby a svobodu slova, za možnost soukromého podnikání, prostě za nastolení demokracie v naší zem, tehd Československé socialistické republiky. Tmavě modré trolejbusy byly plné občanů. Většina z nich měla na svých bundách a kabátech přišpendleny červenomodrobílé trikolory, někteří i odznaky OF (Občanské fórum), a v rukou československé praporky. Demonstrací jsem se často zúčastňovala s manželem, on měl tmavou, já zánovní světle modrou bundu, na které se tříbarevná trikolora iaodznak OF hezky vyjímaly.

Demonstrace, které se konaly po sedmnácté hodině na zlínském Náměstí Míru, byly vždy plné lidí. Živě si vzpomínám na jednu z nich.

Tehdy bylo sychravo a dost chladno, občas nad hlavami demonstrantů poletovaly sněhové vlčky. Organizátoři tehdejší demonstrace dopředu avizovali, že se jí tentokrát účastní i jeden z hlavních protagonistů listopadových akcí, člen prognostického ústavu inženýr Václav Klaus. To si mnozí zlínští občané včetně nás dvou, samozřejmě nechtěli nechat ujít. Setmělé zlínské Náměstí Míru bylo demonstranty zcela zaplněno.

Po 17. hodině byla demonstrace na náměstí pd od radnicím zahájena. Na vyvýšeném osvětleném pódiu se začali střídat řečníci, které demonstrující nadšeně vítali cinkáním klíči a máváním praporků. Řečníci hovořili, čas utíkal, ale předem avizovaný hlavní a všemi očekávaný Václav Klaus, nikde. Trvalo to dlouho, až se najednou ozvalo z davo silným hlasem: „Klausu, vylez!“ To asi nějaký starší demonstrant, možná venkovan dojíždějící do Zlína za prací, z obavy že mu ujede autobus domů, to nevydržel a ozval se. Po jeho slovech se Václav Klaus skutečně ze zákulisí vynořil a promluvil... Jeho projev byl oceněn aplausem a máváním praporky. Po skončení demonstrace jsme se spokojeně vrátili domů, protože účast na ní jsme považovali za naši občanskou povinnost.

Následující dny se konala řada dalších akcí, například setkání s různými pražskými herci a známými osobnostmi, některých z nich jsem se účastnila. Tak například na zlínské Malé scéně v těch dnech vystoupil se svým povídáním i spisovatel Ludvík Vaculík, někdejší autor alrmujícího článku 2000 slov v roce 1968. Jeho jadrnou mluvu s valašským akcentem přeplněný sál občanů ocenil dlouhotrvajícím potleskem. (Tehdy byli herci a spisovatelé s názory většiny občanů zajedno).

Byla to tehdy opravdu vzácná doba sepětí a jednoty národa. Všichni jsme cítili, že končí jedna epocha a nasává nová. A věřili jsme, že ta nová bude lepší pro ně - i pro celý národ.

A jak to vypadá dnes, po 35 letech od převratu? Zdá se, že si my, Češi, Moraváci a Slezané, nedovedeme sami vládnout. Asi stále otřebujeme nějakého „velkého bratra“, který nás povede za ručičku a bude nám ukazovat cestu... Ať už je to jednou na Východě, anebo podruhé na Západě. Ale často je to bohužel cesta, která vyhovuje hlavně jemu, ale ne nám, naší zemi. (Máme s tím již špatné zkušenosti, ale nepoučili jsme se z nich).

Jsme nesvorní, nedovedeme se domluvit jedni s druhými - ani na marginalitách, natož na důležitých zákonech a na dalším směrováním naší země. Naši zvolení zástupci lidu ve vládě, i v obou poslaneckých komorách, se neustále handrkují mezi sebou, a často upřednostňují své vlastní individuální zájmy před zájmy státu a občanů, kteří si je zvolili.

Klausi vylez! – anebo někdo jiný, moudrý, rozumný a zodpovědný, který nám poradí jak nalézt správnou cestu. Takovou, abychom vzali osud do vlastních rukou - a nespoléhali se věčně na jiné. Na ty, kteří nás již tolikrát zklamali...

Listopad 2024