Děkuji paní Pantlíková, většinou se z příspěvků z té doby dovídáme, že ruští vojáci, kam přišli tam hromadně znásilňovali české ženy, zabíjeli muže, ukradli co mohli a byli horší než němci.

Ďakujem, za vašu pripomenunie a rozprávanie vlastnej skúsensoti.

Děkuji za příspěvek, paní Janko.

Děkuji Vám Ivanko.

Naše řady těch, kteří to ještě pamatujeme řídnou a tím se také hodně věcí vytratí z pamětí a hodně výmyslů přibude. Já pamatuju ten květen 1945 dost dobře, bylo mi necelých 7 let, bydleli jsme v malé vasničce Rymáně na Dobříšsku. Od našeho domu, který byl prakticky na konci vesnice, byl asi 300 metrů les, který byl nad Čisovicemi a kde se usadilo asi sto či více rudoarmějců. Chovali se slušně, měli asi hlad a tak chodili po vesnici ažebrali o jídlo...'davaj kušat' bylo heslo dne a při tom si 'půjčovali' hodinky. Krátce po jejich odchodu k podzimu 1945 jsem chodili do toho lesa na houby a borůvky a viděli ty jejich sruby , na které porazili ty nejkrásnější borovice a sice tak, že nechali asi metrové pařezy, ke kterým přivazovali koně. Každý večer jsme slyšeli jejich zpěv...Volga Voga Matˇ radnája' a jiné. Na větvičce jedné borovice visel budík se třama dírama po kulce z pušky.Chodili do vesnické hospody U Troníčků (viz Kája Mařík)a tam se napájeli alkoholem. S mým kamarádem i přes důrazný zákaz mé matinky jsme tam chodili a Rusové si nás posadili na klín a hladili naše rozcuchané hlavy. Kouřili machorku zabalenou v novinovém papíře. Můj kamarád pochytil něco z ruštiny a jednoho vojáka požádal o cigaretu. 'davaj kurit' voják byl v extazi a ucucanou papirozu Jirkovi dal. Já mu ji záviděl a tak jsem si jinému Rusovi také řekl. Se smícham mi ji ucucanou dala Jirka a já jske bánili, ale ihned se dostavily následky ve formě totální žaludeční revoluce. Doma jsem dostal notný vejřez od mé milované maminky a přísný zákaz opustit dům, což se jí nepovedlo a my jsme chodili do 'Strouhy', kde si Rusové uělali střílnu a nám dávyli patrony na hraní, načež následoval další vejřez...ale bylo to nádherné dětsrví...

Děkuji Vám, pane Marku, za Vaše vzpomínání. Mé také i veselé vzpomínky, víc je ale těch neveselých. . Ten kdo něco podobného nezažil, nemusí pochopit. Faktem je, že jsme tehdy žili v jakési radostné euforii, že ten hrozná protektorát a válka konečně skončily, a zase bude líp. To nebyl jen strach z udává ní a podobně, i když se tto týkal všeho. Rolníků, že nepřihlásili prasátko na porážku těch občanů, že poslouchali Londýn, (našeho učitele před očima nás, žáčků prvňáčků odvedlo ze

školy gestapo), za to že někdo schovával uprchlého vězně, a podobně. A za a všechno hrozilo vězení nebo i koncentrační tábor. My, děti , jsme to tolk k neprožívali, ale strach našich rodičů se podepisoval i na nás. A vojáci? Tas dlouhá cesta a válečné útrapy se projevovaly i na nich. Je těžké někoho soudit když žijjeme v míru, a on ve válce. Válka člověka mění - fyzicky i psychicky. Ještě jednou díky za příspěvek.